Cesta do Austrálie

Půl roku v Austrálii. Takový byl můj plán po tom, co jsem se rozhodla udělat něco se svou životní situací, kdy mě dostatečně nenaplňovala má práce a přítel mě poslal k vodě. Chtělo to prostě změnu, která mi něco přinese a jiná země je parádní změna, ne?

Na internetu jsem se dozvěděla, že do Austrálie – konkrétně do Sydney, kam jsem chtěla, přijíždí celoročně spoustu turistů a lidí, kteří chtějí okusit ostrov protinožců. Pokud člověku stačí 3 měsíce na cestování po Austrálii, není to problém. Vyřídíte si cestovní vízum a je to. Mně ale taková krátká doba nestačila a navíc jsem chtěla v Sydney i pracovat, což cestovní vízum neumožňuje. Plán zněl jasně – půl roku. V takovém případě bych potřebovala pro vstup do země buď pracovní nebo studentské vízum.

 Pouze malá pravděpodobnost byla, že bych získala pracovně-turistické vízum (pro Čechy je volných pouze 500 míst). Jelikož nejsem lékař, architekt ani nikdo další ze seznamu nedostatkových povolání, neměla jsem prakticky šanci pracovní vízum dostat. Zbyla mi tedy poslední varianta, studentské vízum.

Studentské vízum přináší možnost vydělat si nějaký ten dolar, ale zároveň, jak už název víza napovídá, je nutné v zemi studovat. Je tedy nezbytné najít si a zaplatit školu, pojištění a podat žádost o vízum. Zní to jako spoustu práce, ale existuje už řada agentur, které mají kancelář jak v ČR tak i v Sydney a se vším vám pomůžou. Vydělávají si na provizích od škol, kam vás přihlásí, takže je jejich pomoc pro vás prakticky zdarma.

Sydney

Po tom, co jsem obdržela vízum a zaplatila zápisné ve škole angličtiny, mě čekal už jen nákup letenky, výměna peněz a zjištění situace s bydlením v Sydney. V agentuře mi radili, že mám prvních pár dní bydlet v hostelu a během té doby si sehnat spolubydlení přes spolužáky apod. Chtěla jsem mít vše dopředu zajištěné a bydlet v hostelu, kde se vám v pokoji střídá každý den někdo jiný, se mi moc nezdálo. Pustila jsem se tedy do průzkumu a našla pár skupin na Facebooku s nabídkami bydlení. V Sydney jsou nemovitosti příšerně drahé, proto jsou i nájmy velmi vysoké, atak většině lidí nezbyde nic jiného než jít do spolubydlení. To mi určitě nevadilo. Pro samotného cestovatele je to z mého hlediska spíše výhoda.   

Z nabídek se mi zdálo vše dost drahé a nebo to bylo daleko od centra, kde jsem měla i školu. Nakonec jsem narazila na dobrou nabídku spolubydlení za přijatelnou cenu, pouze s jednou spolubydlící a ve skvělé lokalitě. Vlastník požadoval kauci a měsíční nájem dopředu ještě před mým příjezdem. Navíc chtěl platbu poslat kamsi do Francie. Zdálo se mi to podezřelé, ale riskla jsem to. Jak myslíte, že to dopadlo? Samozřejmě to byl podvod a já složitě dostávala přes banku své peníze zpět. Ve výsledku jsem měla štěstí v tom, že mi banka převedla peníze zpět a tratila jsem „pouze“ na poplatcích a kurzových rozdílech.

Zajištění ubytování s předstihem mi tedy nevyšlo. Měla jsem pár dní do odletu. Zkusila jsem  obeslat několik lidí přes Couchsurfing, zda by mě první mé dny v Sydney neubytovali. Jestli neznáte Couchsurfing a cestujete, tak doporučuji se zaregistrovat. Cestovatelé a turisté si navzájem na pár nocí poskytují střechu nad hlavou, což jsem přesně potřebovala. Bylo to na poslední chvíli, ale jeden dobrák mou žádost přijal .

Už z ČR jsem si chtěla zajistit i nějakou práci. Nemám ráda nejistotu a vyždímat se ze svých úspor jsem určitě nechtěla. Bohužel se takhle na dálku v Sydney práce prakticky sehnat nedá. Nechodí to tam tak, že rozešlete životopis a čekáte, kdo se vám ozve. Je tam takový systém, že si pěkně životopis vytisknete a osobně chodíte „ode dveří ke dveřím“ a prosíte o práci. Dělá to tak prý každý, tak mi nezbývalo, než se s tím smířit a doufat, že práci najdu snadno a rychle až na místě.  

Dalším menším oříškem bylo si sbalit kufr. Do jednoho kufru jsem si měla sbalit věci na půl roku! Samozřejmě zavazadlo nesmí přesahovat určitou hmotnost a já si usmyslela, že si s sebou vezmu kolečkové brusle. Dobrá, řekla sem si, zredukuju tedy hadry, beztak je v Austrálii vedro, žádné extra teplé oblečení nepotřebuju. O opaku jsem se přesvědčila brzy. Ale hlavně, že jsem měla své kolečkové brusle!

Jak jsem zvládla let do Austrálie a jak jsem přežila první dny? To se dozvíte v příštím díle.

Autor: Lucie Dvořáková