Každodenní pouť

Usedám za volant. Otáčím klíčkem v zapalování. Připínám pás. Pohled do zpětného zrcátka. Levý blinkr. Jede se. Mířím z kopce dolů, pár hodin po ranním rozbřesku. Zahlídnu staršího pána, dřívějšího matrikáře obce, jde pěšky do sousední vesnice. Tolikrát jsem ho v minulosti ve stejném místě potkala a nabízela svezení, vždy s díky odmítl: „Ne, děvče, já se rád projdu, já nemám nic jiného na práci.“ Pokynu mu tedy jen na pozdrav a ubírám se dál. Cesta se vine kolem polí, kde mi kolikrát cestu kříží srnčí, kančí, zaječí a liščí rodinky. Jindy lze z auta spatřit dvě světélkující baterky jejich očí z bezpečí keře opodál. Jak silnice klesá, rozprostírá se přede mnou široký výhled do údolí řeky. Jsou vidět malé vsi vzniklé kolem. U vrcholků protilehlých kopců se drží ranní opar. Bude dnes hezky? Říká se, že „jedenáctá rozhodne“. Uvidíme. Tu a tam je slyšet zvuk projíždějícího vlaku, jehož koleje vedou tímto údolím. Projíždím vesnicemi s kostelíčky, pozastavím, abych dala přednost výskajícím skupinkám dětí se školními batohy na zádech. Pomyslím si, jak rychle „aktovka“ - dříve každému školáku tak vlastní - vzala za své… Kousek dále, na konci obce míjím cestu vedoucí ke hřbitovu a vidím ztěžka jdoucí stařenku, jak veze na dvoukoláku kytky na hrob svých blízkých. Říkám si, nebýt vozíku, asi by šla o holi. Tak jako každé ráno posnídala pečivo a meltu a nad to šla dnes do zahrady nastříhat kytici čerstvých květů tak, jak to dělá týden co týden od jara do podzimku. Vždy mě fascinuje u starých lidí tento smysl pro povinnost, který je drží na nohou. Musí se. I kdyby trakaře padaly.

Cesta se klikatí mezi poli, tu a tam šířka silnice a přehledný terén dovolí popustit uzdu koním pod kapotou, kteří jsou však zpět vždy usměrněni, když řidič pádí naproti tabulce s číselným údajem momentální rychlosti přesahující 50 km/h. Čekám před závorou u kolejí železniční dráhy na to, až výstražná signalizace přestane cinkat a červeně mrkat a až se opět objeví její bílé světlo. Opodál vidím pošťačku, vždy s úsměvem a rázným krokem jdoucí od schránky ke schránce. Kéž by ty zprávy, co nosí, byly vždy jen dobré. Dědictví, soud, výživné, přijetí do školy, parte, dopis od tety, pohled od vnučky z tábora – nic nemá vliv na její úsměv vlídné tváře. Vím to. Moje babička pracovala také jako poštovní doručovatelka a vždy měla v kapse pytlík s kostkovým cukrem a vítala se s každým psem. Tehdy se to tak nebralo a cukr nebyl zapovězen jako je tomu dnes. V televizi nebyly reklamy na krmiva světoznámých značek pro čtyřnohé ochránce a hlídače lidských příbytků. Moje babička s každým psem vyšla bez úhony. Od té doby miluji vůni novin a mám ráda psy. Stýská se mi po ní.

Závory se zvedají a putování krajem může pokračovat. Tak, jako vídám ty stejné lidi pěší, rozeznávám i některá opakující se auta s konkrétními názvy firem. Sem tam se zařazuji do kolony aut. Mám čas si prohlédnout vozy přede mnou a i ty ve zpětném zrcátku. Všichni někam spěchají. Úsměv na jejich tváři je vidět zřídkakdy. To není jako ta pošťačka, pomyslím si. Připadá mi, že jsem ve vleku silného proudu, ze kterého se nedá vystoupit, všichni jedou do velkoměsta, vstříc lepší práci a lepším zítřkům, nižší hypotéce a více času stráveného v kolonách a téměř všichni se mračí. Kdy to skončí, ptám se. Mysl provede rychlou analýzu a posílá pohotovou odpověď: „Ne dříve, než se začátkem školního roku. Jsou letní prázdniny, musí se proinvestovat dotačními tituly alokované peníze. Všude se opravují komunikace a jsou tedy objížďky a kolony.“ Pobavena pragmatičností své vlastní odpovědi, která mě vrací zpět na zem, pokračuji vstříc kanceláři. A zítra? Pojedu taky – a budu se více usmívat!

Autor: Jana Ch.