Moje zkušenosti z cesty do Chicaga

Zvoní mi telefon. Zvedám ho. Ozývá se: „Letíš se mnou do Ameriky?“ Jsem překvapená a lačná po bližších informacích. Z telefonu dál zní: „Moje sestřenka tam je, jedu ji navštívit.“

Sedím v autě a jedu na benzínku natankovat. Jdu zaplatit k pokladně a žádám od pokladní ještě rakouskou dálniční známku. Otevírám peněženku, ze které vykukuje štos bankovek cizí měny. Pokladní se vlídně usměje a táže se: „jedete nakupovat?“. Zaskočená odpovídám, že ne, že nás jen můj muž veze na letiště. Pak mi dochází, že se dotyčná neptá v souvislosti s dálniční známkou, ale spíše v souvislosti s mojí naditou peněženkou. Říkám si už v sama v autě v rušném provozu odpoledních kolon, ano, chci vlastně i nakupovat.

Je noc a míjíme české hranice, jedeme směr Vídeň. Letadlo má plánovaný odlet 6.30. Nevyspané a ještě nenamalované vysedáme z auta a za sebou každá kufr na kolečkách. Vstupujeme do letištní haly, která zeje prázdnotou. Zvyklé na velká letiště s nonstop provozem usedáme do nepohodlných, tvrdých a studených kovových sedátek s vědomím, že jsme tu jen my dvě, pár uklízeček a skupinka lidí odpočívajících na kožených masážních křeslech. Kolem půl šesté se do haly trousí první pracovníci přepážek. Natěšeně zkoumáme jakýkoli pohyb kolem. Palubní lístky máme zajištěny, je potřeba jen předat zavazadla k přepravě. Slečna říká, že zavazadla poletí přímo. My máme letenku s přestupem v Berlíně.

Berlín, letiště, kde jsem dosud nebyla. Zmínky o tomto městě si vybavuju z dědova vyprávění. Byl nuceně nasazen za druhé světové války a podařilo se mu z Berlína za války vlakem utéct. Já tu přistála dobrovolně… Je ve mně jakási pachuť. Zvětší ji to, že se terminál rekonstruuje a musíme venkem k naší přepážce. Fouká syrový vítr a naše zimní bundy dlí v zavazadlovém prostoru přímého letu Vídeň – Chicago. Hlavně, že jsou nohy v teple. Šněrovací vysoké kožené boty s kožešinou. Je únor, v Chicagu, kterému se přezdívá Větrné město, bude zima.

Let je dlouhý, nízkonákladová společnost mile překvapuje občasným občerstvením. Povídáme si, stěží zamhouřím oko, když Lenka spí pod

Hotely v Chicagu rezervujte na portále booking.com

klapkami na oči. V letištní hale na nás mává Lenky sestřenka. Vítá nás chuť Reeses, čokoládových, arašídovo-máslových karamel. Ahoj Ameriko. Utrmácené a upocené z cesty jdeme k zaparkovanému autu… je 16 stupňů a slunečno. Potí se mi nohy ve sněhulích. Hlavně, že jsme připraveny na pravou chicagskou zimu a tady je jaro. Ubíráme se dlouhými pravoúhlými ulicemi. Lemují je přízemní obchody a benzínky a široké rovné ulice. Žádná architektura. Zatáčíme do čtvrti, kde jsou již ulice užší a několikrát střídáme směr. Vidíme pár lidí v tričku a kraťasech. Před každou křižovatkou zpomalujeme až skoro do zastavení. Všichni jezdí opatrně a ohleduplně. Dávají si přednost. Zvláštní. Ubytováváme se. Večeříme a další den zavítáme do české školy.

Malí Američané s českými předky jsou ambiciózní, překřikují se, každý se chce projevit. Potkáváme několik emigrantů původem z Čech. Všichni se usmívají a všichni se vyptávají na domovinu. Pomyslíme si: Žijí americký sen, ač nezapomněli. Setkáváme se s názorem, že americké děti jsou moc pyšné a českým, že to chybí.

Kupujeme Chicago city pas se zvýhodněným vstupným, navštěvujeme planetárium, Zemské muzeum, výhled z mrakodrapu John Hancock. V parku Millenium uděláme spoustu „selfíček“ u obří fazole, ve které se zrcadlí naše rozesmáté dívčí obličeje. Zpátky do residenční čtvrti jezdíme vlakem a část cesty už musíme pěšky. Síť MHD tu není jako v Čechách, nenavazuje či vůbec nejede. Každý má auto. Neprotestujeme, bereme to jako vycházku před spaním. Jako bonus v nočních uličkách potkáváme medvídka mývala. Bohužel jsme jej nestihly vyfotit. Pro domorodce jsou něco jako krysy, pro nás jsou to zvířátka ze zoo. Lákáme mývala, aby zavítal na náš práh pečivem položeným na dlažbu terasy. Bohužel se nám mývalí rodina vyhýbá a pečivo nechává netknuté.

Američtí přátelé nás tu a tam berou na večeři, jindy navštěvujeme botanickou zahradu či nedělní bohoslužbu ve Willow Creek Church. I při naší bezbožnosti je návštěva tamní mše zážitkem. Je to něco úplně jiného než mše, na jaké jsme zvyklé z našich katolických kostelů. Koná se velkém kongresovém sále s několika tisíci míst k sezení. Řečník i kapela využívají nejmodernější zvukovou aparaturu. Písně, ač s texty o Bohu, znějí jako o rockovém koncertu. Melodie i nápěv jsou moderní, svižné, melodické. Zírám v úžasu.

Jeden den vyhrazujeme čistě nákupům. Necháváme se zavézt do outletového centra a celý den trávíme lovením kousků poslední módy světoznámých značek. Na konci dne jsme unavené kilometry mezi regály s oblečením a jiným zbožím. Ověšené taškami zvučných značek a s příjemným pocitem úspěšné mise usedáme do auta, které nás veze do čtvrti, kde jsme ubytované.

Náš předposlední večer pobytu vyrážíme ven na pěší obhlídku okolí ve snaze ulovit fotku medvídka mývala. Touláme se uličkami mezi rodinnými domy. Udivuje nás, že téměř žádné okno nemá záclony. Občas zahlídneme postavu vně domu, která se na nás podezíravě kouká. Po čase nám to dochází, proč vlastně nemají záclony … nikdo tam pěšky nechodí. Všichni jezdí autem. Ten, kdo neběží se sluchátky v uších oděn do joggingové soupravy nebo nevenčí psa, je pro Američana podivným. I když jedou na návštěvu k sousedovi přes ulici, jedou autem. Lov na mývala je ale neúspěšný.

Balíme kufry. Hlídáme váhový limit 22 kg na osobu. V tomto týdnu byl jmenován americkým prezidentem Donald Trump. Osoba, která nás vezla z letiště při příletu, nás nemůže už na letiště odvézt. Nemá povolení k pobytu, ač v Americe pracuje, platí pojistné a odvádí daně. Nový prezident lustruje všechna auta pohybující se u letišť. Výjimkou není vyhoštění těch, kteří povolení nemají. Pomyslím si: Svobodná Ameriko, země nekonečných možností, děkujeme, že jsme Tě mohly navštívit, zažít a také za to, že se teď těšíme domů možná o trochu víc pyšné na to, kým jsme a kde je náš domov.

Autor: Jana P.

Zdroj videa: YouTube CC, Danielle Marie Carolan Chicago

Čtěte také: