Moldavsko na venkově

Video se mi na displeji foťáku hodně třese, protože silnice, po které jdu, je velmi nerovná. Vlastně se tomu ani nedá říkat silnice, je to jen pruh udusané hlíny, v němž jsou vyhloubené hluboké brázdy od pneumatik a skoro se tu nedá chodit, natož pak jet autem.

Kdyby tady pršelo, tak se brodíme po kolena v bahně. Šouráme se vesničkou Panasesti, na každé ulici je studna s vědrem a míjíme široká pole. Je to vzorek Moldavska, kromě Kišiněva skýtá krajina stále stejnou scenérii v drobných obměnách.

Tady v Moldavsku mají svou zvláštní architekturu, kterou na první pohled rozeznáte, jejich domky jsou bohatě a detailně zdobené. Všechny malůvky na okenních i dveřních rámech i květinové motivy na zdech podél střech se zdají být ručně vyvedené a hrají barvami.

Některé zahrádky mají dokonce malý tunel z pletiva, který jde od zahradní branky až k vchodovým dveřím a je celý porostlý hroznovým vínem. Ovšem, že si plánujeme pár lahví vyhlášeného vína přivézt i zpět, nicméně opravdu jen pár, protože není povoleno vyvézt za hranice více než dva litry na osobu.

Vesnické domy, ač jsou na první pohled malebné a roztomilé, tu něco podstatného postrádají. Když vejdete dovnitř, zjistíte, že koberce jsou rozložené na udusané hlíně. Poté s úlekem zaznamenáte, že “cihly” jsou usušené z bláta a slámy. Pokud se sem přihrnou záplavy, domečky jsou rázem srovnány se zemí a jejich někdejší obyvatelé mohou stavět znovu. Avšak navzdory tomu žádné rodině nechybí tablet nebo alespoň chytrý telefon...

Je nádherně. Slunce dodává blankytnému nebi zlatý punc, vítr pročesává trávu a já nemůžu jinak než obdivovat tu krásu. Co mi však na zdejší krajině přece jen chybí, jsou lesy. Hluboké, temné, ale ani prosvětlené s mladými stromky tu nejsou. Byly vykáceny pro zisk zemědělské plochy. Jsem unavená, ale tak příjemně. Za ten týden jsme toho stihli opravdu hodně. V duchu si seřazuji zážitky.

Potkali jsme tu chlapce, asi dvanáctiletého, nejstaršího z devíti sourozenců. Vyprávěl nám, že celá jejich rodina žije v jedné místnosti, často nemají celý týden co jíst a rodiče bývají hodně v práci, mnohokrát i v zahraničí. Děti se pak navzájem starají o sebe. Ukázal nám dvě ze svých sester, jedna ležela v kočárku a druhá kočárek vezla. Tyto děti nám okamžitě přirostly k srdci, o něco více než všechny ostatní, se kterými jsme si venku hráli. Škoda, že jsme jim nemohli dát více než tu trochu radosti a kousek jídla.

Přestože na nás moldavské vesničky dýchly svou chudobou, postrádaly kanalizaci a bily do našich očí kontrastem moderních aut stojících před polozbořenými domy, měly něco, co nás okouzlilo a co už jen horko těžko najdeme u nás. Dětský smích, lidská přívětivost, bezstarostnost uprostřed chaosu života. Nechali jsme v Moldavsku dětem kousek srdce, tak snad se tam jednou podíváme zas.

Tereza Penkalová

Mohlo by vás zajímat:

Kišiněv, moldavská metropole

Letiště Kišiněv ( KIV)