Noční výstup na Adam’s Peak

Do vesničky Dalhousie jsme přijeli autobusem z města Hatton. Cestovali jsme se spoustou místních lidí, protože každý správný Srílančan by měl alespoň jednou za život na horu vylézt. A jako správný buddhista dokonce každý rok.

Ubytovali jsme se v příjemném domě, který stál přímo na začátku poutnické stezky. V „Green House“, tak se ten dům jmenoval, jsme si zamluvili snídani na druhý den, abychom tím zakončili naše noční dobrodružství.

Budík nám zvonil o půl druhé v noci a vzhledem k naší fyzičce zbytečně brzy! Přibližně 5000 schodů jsme vyběhli za rekordní jednu hodinu a třičtvrtě! Dlážděná osvětlená cestička zářila nocí a skupinky poutníků se vydávaly nahoru na východ slunce. Připadalo nám, že sníme. První schody nás ale dočista probraly! Stánky se suvenýry a krámky, kde se podával pravý srílanský čaj lemovaly úzkou cestu až na samý vrchol svaté hory.

Stovky lidí různých národností, staří či mladí, nemocní či plní síly putovali temnou nocí za nevšedním zážitkem.

Naše rychlé nohy braly schody po dvou a předbíhaly lidi za účelem být už konečně nahoře. Dočkaly se! Pod úplným vrcholem nás ale zastavila dlouhá řada poutníků čekajících na vpuštění do chrámu, který se nahoře nachází. Když nás hlídači vpouštěli dovnitř, pozorovali jsme desítky spících lidí zabalených do dek všude okolo nás.

Po obhlídce nasvíceného chrámu a nakrmení psů krekry na nás padla únava a hodinky nám říkaly, že do východu slunce zbývá ještě hodně času. Pohodlně jsme se opřeli o zídku jako mnoho dalších nově příchozích a čekali jsme, až vyleze.

Po chvíli se začalo rozednívat a lidé nervózně pochodovali sem tam. Kolem půl sedmé ráno se začaly za horami ukazovat první rudé paprsky a každý fascinovaně a v tichosti hleděl na místo, ze kterého se na oblohu dralo rozžhavené slunce.

Zvony se rozezněly s jeho úplným východem a přítomní lidé byli vtaženi do magického okamžiku, na který jen tak nezapomenou!

(Mapa Adam’s Peak)

Autor: Diana Schirlová