Pohoří Fagaraš s nejvyšší horou Moldoveanu jen pro nepromokavé

Občas je zapotřebí vyrazit z komfortní zóny a zakousnout se do lákavého dobrodružství, které vás zavede na krásná místa naší planety. Nejvyšší rumunské pohoří je poměrně snadno dostupné vlakem a s několika přestupy se druhý den ocitnete ve vesničce Podul Olt. Odtud zbývá už jen kousíček do nejvyužívanějšího nástupního místa v Turnu Rosu. Možná budete mít štěstí a po silnici vás sveze sympatický pán na korbě svého auta, ale dál už nahoru nevede žádná zkratka. Pohoří se těší v posledních letech velké oblibě, proto nečekejte opuštěné romantické vrcholky, ale připravte se na setkávání s horaly z celého světa a Střední Evropy obvzlášť.

Výhled do údolí (Tataru)

Idylické výhledy při obědě

Jdeme špatným směrem?

V Turnu Rosu drobně pršelo. Postavili jsme stan a nenechali se odradit několika skupinkami lidí, kteří scházeli dolů kvůli špatnému počasí. Snad to nebude tak zlé. Před odchodem jsme si stihli prohlédnout malý místní klášter a vzhůru na první vrcholek Chica Pietrilor. Mírné stoupání se proměnilo ve znatelně prudší a široká cesta se pomalu vytratila mezi stromy. Krásný západ slunce setřel veškerou únavu a dokonce nám zbyly síly na hledání vody. První den jsme se trochu nejistě ptali bači „varog, apa?“ (prosím, voda?), a když nás pobaveně odvedl k nedalekému potoku ve směru značky, mohlo nám dojít, že v tomto pohoří je voda dominujícím elementem. V horách bývá vždy nejlepší vyrazit brzy ráno, kdy je nejlepší počasí, což se nám ne vždy dařilo a odnášeli jsme to nemilosrdnými šedými mraky.

Klášter v Turnu Rosu

Západ slunce na Chica Piertrilor

Hranice 2 000 metrů

Podstatná část hřebenu leží nad 2 000 metrů a první dny metry nabývají vcelku rychle. K lepším výkonům nás motivovaly skupinky nadšenců, které dokonce z legrace vybíhaly některé menší vrcholky. Nádherné výhledy nabízí Surului (2 274 m), snad ještě lepší pak opodál stojící Budislavul (2 345 m). Pohled na rozeklané hory, pasoucí se stáda ovcí a malé oslíky nijak nenaznačoval, že by se počasí mělo v nejbližší době měnit. Sestupem k jezeru Avrig však skončila slunečná část výpravy za nejvyšší horou Moldoveanu. Mnozí po zážitcích od tohoto jezera dokonce tvrdí, že je místo prokleté. Nejednou tady dobroduhy uvěznila několikadenní bouře.

Výhled Surului

Výhled Budislavul

Oslíci

Déšť, mraky a vítr

Ráno jsme sbalili stan, zvěčnili fotogenické jezero s přicházejícím mrakem a chtěli se vydat na cestu. Mrak se však najednou rozprostřel, začal foukat ostrý vítr, padat mohutný déšť a po chvíli i kroupy. Všichni, kteří vyráželi od jezera, kvapně znovu stavěli stany. To se lehko řekne, ale hůř udělá, když se stan mění na paraglidingový padák a spojovací hvězda zapadla kdoví kam pod kameny (Ano, poučili jsme se, že není dobré šetřit na vybavení.). Celé dění z vrchu stoicky pozoroval bača. Dokonce nám i zamával. Asi ještě nebylo tak zle. Po tomto zážítku padla první tabulka čokolády původně určená pro našeho rumunského kamaráda (Jídlo se také nevyplácí podceňovat.). Rychle se usušit a vzhůru na druhý pokus. Výstup do sedla Scara nám připadal náročnější, ale díky dechberoucím pohledům jsme těžké krosny na zádech téměř nevnímali. Další zkouška měla přijít v noci. Utábořili jsme se nedaleko páru z Polska, trochu jim záviděli dobroty, které svačili před stanem, a pustili jsme se do další kapitoly Stockerova Drákuly, který nás po večerech provázel.

Jezero Avrig v dálce

Okolo Garbova na Scaru

Scara

Negoiu a Strunga Dracului – postrach všech začátečníků

Drákulu jsme tím možná přivolali a v sedle pod druhou nejvyšší horou Negoiu (2 535 m) jsme zažili první bouři (nebo několik?) a nesnesitelný vítr. Stan na nás po většinu času doslova ležel, dovnitř pršelo malým okýnkem a zatížení kameny jen způsobilo trhlinu v boku. Do chladného rána a mokrých bot se nám moc nechtělo. Ale jak jinak se odsud dostat? Vyrazili jsme vstříc ostrému hřebeni a stoupání po kamenech. Na jedné straně foukal silný vítr a na druhé straně se přes něj snažil prodrat mléčně bílý mrak. Možná lépe, že jsme příliš neviděli na cestu. Od jedné červené značky k další a po pár hodinách nevěřícně stojíme na vrcholu nejobtížnější fagarašské hory. Sestup z Negoiu vede legendárním místem Strunga Dracului neboli Drákulovou propastí. Chvíli jsme obhlíželi řetězy i zdánlivě bezedný komín a pak jsme se vydali dolů přidržujíc se čeho se dá. Odneslo to pouze pár odřených prstů. Večer jsme přijali azyl roztrženého stanu u jezera Caltun. Že se jedná o častou zastávku naznačovaly i hromady otevřených konzerv vršících se na kupách blízko jezera. Škoda. Není přece tak těžké snést dolů, co si jeden vynese nahoru.

Cesta na Negoiu

Strunga Dracului

Nad magistrálou a pod hvězdami

Další noc a další bouře. Suché ponožky od mokrých bot oddělily igelitové sáčky, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože se cesta přes noc proměnila v potok. Viditelnost byla téměř na nule, ale rozhodli jsme se ukrojit další kilometry přechodu. Cesta tentokrát vedla nad strmými srázy nedaleko transfagarašské silnice. Měli jsme neuvěřitelné štěstí a na celé dvě minuty se mrak roztrhl a my dostali možnost spatřit vlnité serpentiny proslavené silnice. O chvíli později jsme opět parádně zmokli a u jezera Capra rozložili bydlení. V noci se vyjasnilo a záplava jasných hvězd dodala člověku nové potřebné nadšení. Vše jsme měli promočené, včetně pasu, tak nezbývalo než se ráno posadit a čekat až nám alespoň něco uschne. Okolí jezera je překrásné, proto nám prodleva ani trochu nevadila. Padla i druhá tabulka čokolády. Sice jsme zůstali jsme bez dárku, ale díky ní jsme překlenuli Arpasul Mare a příblížili se cíli. Další věc, která by se v horách neměla podceňovat, je mapa. Černobílá okopírovaná A4 vám toho mnoho neřekne, proto byly nutné časté konzultace s lidmi, které jsme cestou potkávali. A tak jsme se následujícího dne dozvěděli, že nadešel den D.

Okolí jezera Capra

Transfagarašská silnice

Majestátná Moldoveanu (2 543m)

Ráno pršelo, s cestou jsme váhali, ale nakonec jsme se odhodlali. Cestu lemuje množství pomníčků a křížů, které člověka nutily k zamyšlení. Déšť stékal za krk a nebylo vidět příliš daleko, když v tom jsme spatřili ukazatel – Moldoveanu 15 minut. I když jsme se úsek snažili zdolat co nejrychleji, dorazili jsme na vrchol za půl hodiny. Výhled nebyl nikde žádný, ale pocit štěstí tento fakt překonal. Z vrcholu jsme sestupovali za deště a zvedajícího se větru. V tmavém refugiu Vistea Mare zbyl poslední kousek místa akorát pro nás. Byli jsme za místečko vděční. Nedopatřením se mi namočil spacák, takže noc venku by byla krušná. Ráno jsme se probudili do slunečného rána a konečně si mohli Moldoveanu prohlédnout v celé své kráse. Abychom stihli setkání, museli jsme ten den z hřebene sestoupit. Škoda, protože slunce a nádherné výhledy lákaly k pokračování. Cesta dolů vedla zarostlým údolím a k večeru jsme objevili místo pro stan. Brr, před návratem do civilizace byla nutná koupel v ostře ledové říčce Vistea Mare. Ráno nás přiblížil k městečku povoz se senem a dál už jdeme zase po svých. Omylem jsme skončili ve vesnici Draguš, z čehož se vyklubal skvělý zážitek v podobě vynikající večeře a přespání na zahradě u pana Sofonea. Ráno nám dala jeho babička výslužku zeleniny, nalila do nás litr mléka a vřele se s námi rozloučila. Vzhůru na vlakovou zastávku do Oltetu, odkud nás vlak zaveze za kamarádem Miklošem. Pokud ty dva na svých cestách potkáte, pozdravujte, prosím.

2 544 a neproniknutelný mrak

Krásná Moldoveanu

Ztracená Draguš

Všudypřítomné ovečky

Autor: Pickova Zdenka