Výlet jednoho kufru aneb cesta na Srí Lanku

Jsem devadesátilitrový textilní kufr s madlem a kolečky a už jsem se něco nacestoval. Je únorová sobota a ze skříně se ocitám na posteli. Po čase jsou vedle mě plavky a potápěčské brýle. Začínám se těšit, že někam vyrazíme, vypadá, že tentokrát to bude za teplem.

Jedeme po německé dálnici, výmoly zmizely a zdá se, že jedeme i rychleji. V tom auto brzdí, sbalené věci v mých útrobách se tlačí k jedné stěně. Auto stojí. Německý četník na mě nahlíží a ptá se, zda máme s sebou nějaké zbraně. Úsloví „každý muž má mít nůž“ visí ve vzduchu. Všichni z osádky našeho auta ale mlčí a kroutí hlavou. Auto se rozjíždí. Frankfurt. Cítím déšť na svých kolečkách, který nato ustává. Vezu se vlakem mezi terminály frankfurtského letiště. Na přepážce dostávám slušivou nálepku s kódy letiště Dubaj a Colombo. Letím na Srí Lanku!

Colombo. Jedu po pásu mezi dalšími kufry a čekám na své majitele. Už je vidím, jak míří znaveni oběma lety ke mně. Dobře to dopadlo a nikdo se po cestě neztratil. Je tu horko, 80% vlhkost vzduchu. Cítím, jak se některé sbalené věci orosily. V zavazadlovém prostoru letadla byl přece jen chládek. Řidič autobusu mě nakládá do zavazadlového prostoru. Jedeme po dálnici, nízkou rychlostí kolem 50 km/h. Silnice na Srí Lance nejsou k vyšší rychlosti uzpůsobeny a připadá mi, že to ani nikdo nezkouší. Skoro každý řidič na někoho troubí. Vypadá ale, že si všichni rozumí a respektují se. Troubíme a předjíždíme místní motorové vozítko pro 3 pasažéry zvané „tuk tuk“, které si tu můžete najmout jako taxi. Míjíme ceduli Koggala a zanedlouho brzdíme. Dorazili jsme do nejdelšího hotelu s názvem Koggala Beach.

Bavíme se s recepčním, dostáváme otázku, zda chceme lepší či horší pokoj, s dovětkem, že Němci chtějí vždycky ten lepší. Když muž mé majitelky odpovídá, že horší a že chceme spát v chýši na pláži, cítím, jak majitelka ve vzteku svírá mé madlo. Jedu dlážděnou chodbou hotelového podloubí, zastavujeme a odemykáme. Do pokoje vchází jen má majitelka a zavírá za sebou dveře. Po 36 hodinách cesty jsme konečně v cíli. Ovívá mě vánek ze stropního ventilátoru, který ovívá i moskytiéru nad postelí. Po zdi pokoje se prohání malý gekon. Vidím, jak majitelka ve snaze přizpůsobit místní elektrickou zásuvku své přivezené nabíječce mobilního telefonu. Stlačuje do středové zdířky hrot plastové propisky, až tamní zásuvka dovoluje nabíjení. V tom slyším bouchání do dveří vedoucích do písku pláže přímo z pokoje.

Vchází muž majitelky a hlídač, ti jsou zde najímáni, aby drželi domorodce dále od hostů. Turisté jsou příležitostí nemalého přivýdělku prostřednictvím průvodcovství. Jindy žádají peníze pro nemocné členy rodiny, kdy je na zvýšenou horečku dítěte předepisováno 15 různých léků, aby si farmaceutický průmysl přišel na své. Bohužel tomu většina místních uvěřila a odpoutala se od svobodného života a vpadla do područí nadnárodních farmaceutických firem, mobilních operátorů a dalších. Každá chýše, byť vybudovaná jen někde jen ve stínu palmy, má satelit a připojení k internetu. Výdobytky západního světa se sem šíří rychlostí blesku. Díky nim místní lidé zapomínají, že uměli žít v bezprostřední blízkosti přírody, citliví k jejím projevům bez nutnosti mobilního telefonu a neomezeného datového tarifu.

Hlídači nabízíme českou pálenku na přivítanou a na oplátku dostáváme kokosový ořech s brčkem. Na zdraví. Po pár dnech; kdy moji majitelé navštívili líheň želviček, u pokoje na pláži vyfotili právě kladoucí želvu, rybařili na moři a úlovek barevných korálových ryb grilovali na větvích skořicovníku, chytili úpal při rybaření na dvou kamenech ve středu sladkovodního jezera, kam je dovezl místní rybář a nechal přes poledne, podnikli dobrodružnou cestu se stoperem zvěře na korbě džípu národním parkem Yala; jsem znovu sbalen a opouštíme hotel. Přijíždíme na vlakové nádraží v Colombu. Jsem uložen do skříňky úschovny. Na další cestu ostrovem Cejlon míří jen třicetilitrový turistický batoh. V plánu je cesta vlakem přes šířku celého ostrova na východ do Trincomalee.

Cesta se ubírá do místa, kde probíhá občanská válka mezi Tamilci a Sinhálci. Podle místních se Sinhálcům nechtělo pracovat, proto byli z Indie povoláni Tamilci, jejichž potomci dodnes pracují na čajových plantážích v blízkosti bývalého hlavního města Kandy. Odtud se moji majitelé vracejí opáleni a plni dalších zážitků, vyzvedávají mne v úschovně v Colombu a míříme linkovým autobusem na letiště. Na přepážce mne váží, zda jsem přes pobyt nepřibral. Ručička váhy se zastavila před limitními 22kg, vše je v pořádku a dostávám nové nálepky Dubaj – Frankfurt.

Mávám mým majitelům a mizím na pásu do nitra letištního zázemí. Turistický batoh s nimi zůstává a opomíjí namítnout, že si v jeho útrobách hoví palubní kontrolou zapovězený památeční zavírací nůž! Majitelce vyráží pot na čele, nechce o něj přijít. Odehrává se rychlá akce, kdy majitelce svitne naděje, že by nůž mohla poslat poštou. Jsou 3 hodiny ráno, colombský letištní poštmistr spí, je probuzen a žádán o obálku a známky. Obálka je tak tak za pět minut dvanáct před poslední výzvou letu do Dubaje vytvořena z archu A4 a olepena známkami. Poštmistr se usmívá při obdarování českými bonbony a reklamními propiskami. Majitelka běží a usedá do letadla vedle svého muže, který si v klidu čte oblíbenou knížku.

Přistáváme ve Frankfurtu, vítá nás zima a sychravo. Přijíždíme domů. Po 14 dnech s rozzářeným úsměvem mé majitelky přichází i speciální zásilka podaná na colombské poště. Děkujeme Srí Lanko!

Autor: Jana Pavelková

Zdroj videa: YouTube CC, Brendan Fallis, Srí Lanka

Zdroj videa: YouTube CC, rachel goddard, Srí Lanka

Mohlo by vás zajímat:

Letenky na Srí Lanku za 10 890 Kč

Srí Lanka z Prahy od 11 990 Kč

Letiště Colombo (CMB) Bandaranaike

Měna a placení na Srí Lance

Doba letu na Srí Lanku

Kde leží Srí Lanka?