Capo Vaticano (Itálie)

Cestopis nám zaslal Daniel Božek, děkujeme.

Již po návratu z dovolené v Toskánsku z předchozího léta jsme začali přemýšlet o vhodné destinaci pro následující rok. Po důkladném pročítání diskusí na cestovatelských fórech, vykrystalizovala jediná správná volba – jižní Kalábrie, mys Capo Vaticano omývaný azurovým Tyrhénským mořem.

Začali jsme tedy s přípravami. Základním úkolem bylo nalézt vhodné ubytování. To se však ukázalo jako jeden z nejtěžších problémů. Nechtěli jsme dovolenou trávit ve velkých turistických centrech, nabízených tuzemskými CK, takže jsme ubytování hledali na vlastní pěst na internetu. Po mnoha hodinách a stovkách pročtených webových stránek se zadařilo a našli jsme přesně to, co jsme chtěli – pěkné ubytování v apartmánu nedaleko pláže a za rozumnou cenu. Všechny ostatní formality jsme vyřídili levou zadní a od února se už těšili na konec srpna...

1. den – 27.8.2008

Z naší vesnice vyrážíme v pravé poledne, řádně odpočatí, natěšení a nabalení, směr Brno.
Za Mikulovem jako již tradičně kupujeme v Travel Free Shopu dvě litrové Metaxy k moři. Cesta pokračuje na Vídeň, kde kupujeme 2 10ti denní dálniční známky. Máme v plánu zastavit se na pěkném, oblíbeném velkém odpočívadle Asfinagu za Vídní. Když opouštíme Vídeň, vidíme ukazatele směřující na nějaké odpočívadlo, ale v domnění, že to „naše“ je dál, je ignorujeme. Samozřejmě, že ukazatele naváděly právě na toto odpočívadlo, což jsme zjistili, když jsme ho míjeli. Naše cesta za sluncem pokračuje obligátně přes Graz, Klagenfurt směrem k Villachu. Z dálnice sjíždíme kousek před Villachem a míříme natankovat do alpského městečka Arnoldstein, kde je benzin nepoměrně levnější, než na pumpách přímo na dálnici. Tankujeme tedy plnou, osvěžujeme se a už hurá do Itálie !

Hranice překračujeme pár minut poté. Kochajíce se alpskými vrcholky pokračujeme do vnitrozemí naší zamilované země, směrem na Udine. Před Udine se již stmívá a tak zamíříme na Autogrill na malý odpočinek a především první opravdovou italskou kávu. Je až s podivem, že na    kdejaké italské benzínce dostanete mnohem, mnohem lepší espresso, než v 95 procentech našich rádoby kaváren. Posilněni  kofeinem razíme na Boloňu.

Původně jsme měli v plánu dojet v noci do Říma. To se ale zkomplikovalo vinou uzavřené silnice z Ferrary na Ravennu. Navigace si neví rady a tak zastavujeme u kraje silnice, studujeme mapu v navigaci a vymýšlíme kudy uzavírku objet. Po pár minutách se od motoru ozývá zvláštní bublání. Díky dobrému postřehu přítelkyně Lucky rychle zjišťuju, že nám vaří motor (tímto pozdravuju minulého majitele, který byl líný koupit automatický spínač ventilátoru a dobastlil jeho zapínání natvrdo na tlačítko, snad jako u Š120). Naštěstí se vše jeví dobře. Zapínám ventilátor, necháváme motor zchládnout a doléváme destilku. Hodiny už ale ukazují skoro půlnoc a my jsme teprve u Ferrary. Přehodnocujeme tedy plány, vracíme se do Boloni.

V Boloni parkujeme v malé uličce kousek od centra a jdeme se projít. Alespoň jsme zjistili, že i v Boloni mají šikmou věž. Sice ne tak pěknou, jako v Pise, ale šikmá je taky dost. Na náměstí si sedáme na zahrádku kavárny, okolo se rozléhá hudba Barryho Whitea. Objednávám 2 espressa macchiato. Číšník nám ale donese 2 ristretta. No, takový kofeinový kopanec jen tak nedostanete. Naspeedovaní z pidi pressa se jdeme ještě projít ztichlými ulicemi a náměstími Boloni. Brzy se ale dostavuje únava a tak se vracíme do auta na nocleh.

2. den

Ráno se probouzíme lehce polámaní do slunečného dne. Sbalíme spacáky a jedeme na pumpu podrobit se ranní hygieně a snídani. Jelikož se nám trošku pozměnil plán a zůstali jsme v Boloni, napadlo mě, jako automobilového nadšence,  podívat se do nedaleké továrny automobilky Lamborghini. Zaměstnanec benzínky naštěstí umí dobře anglicky a radí mi, jak se do sídla Lamba, Sant Agaty Bolognese dostat. Za necelou hodinu už stojíme před branami továrny na automobilové sny. Před hlavním vchodem pyšně stojí modely Gallardo a Murcielago Spider, které se právě připravuje na novinářský test. 4 chlapíci od Lamba a 2 žurnalisté se domlouvají na trase a ladí připevnění kamery na boční sklo auta..

Vedle nich ovšem stojí ještě větší skvost, model Reventon. Tento supersport, postavený na základu Murcielaga byl vyroben ve velmi limitované edici, slovy dvaceti kusů. Jeho cena se točí okolo 25 000 000 Kč. Neskrýval jsem tedy své nadšení, že vidím tento klenot na vlastní oči a to dokonce na silnici, ne někde v muzeu. Po dvacetiminutovém slintání nad Reventonem a spol vcházíme do muzea Lamborghini. Za přijatelné vstupné 9 Euro s respektem a nadšením procházíme mezi nádhernými vozy od Espady, Miury SV, přes Diablo GT, Countach 25 anniversary až po nezrealizované prototypy retro Miury nebo studie Diabla, která při vývoji nakonec nevyhrála. Fascinující zážitek v přítomnosti mnoha tisíc koní poté venku umocní nový model Gallardo LP-560 nebo speciální verze Murcielaga od Versaceho v chodbě u butiku.

Ceny v butiku odpovídají kupní síle majitelů vozů Lamborghini. Přesto jsem našli relativně levný šátek s logem automobilky. K němu jsme přibrali jeden pohled a plni emocí a jedinečných vjemů opouštíme městečko, proslulé zlověstným vytím atmosferických dvanáctiválců. Po cestě zpět do Boloni zastavujeme v obchodním centru, kde budeme hledat naši oblíbenou boloňskou kávu Filicori Zecchini. Najít ji není žádný problém. Kupuju 2 půl kilové balíčky této lahodné zrnkové kávy a míříme se podívat přímo do továrny Filicori. K ní dorazíme za pomoci navigace bez problémů. Problém je ovšem ten, že je po druhé hodině odpolední, tudíž siesta je v plném proudu a fabrika je zavřená. V průmyslové zóně je řádná výheň, takže děláme pár fotek s autem před továrnou a mizíme co nejkratší cestou k moři u Ravenny. 

Pláže jsou pro severní pobřeží typicky plné, slunečník na slunečníku, moře kalné, ale po tolika hodinách strávených za volantem nám toto osvěžení přišlo více než vhod. Poprvé tak vytahujeme plavky a rochníme se v italském moři. Po sprše jsme opět nabytí energií a je čas posunout se po italské botě níž. Najíždíme na rychlostní silnici vedoucí z Ravenny do Orte (cca 100 km severně od Říma).

Silnice připomíná naši D1, s tím rozdílem, že je zdarma...a … vede přes srdce Toskánska. Kocháme se okolní krajinou, zelenými kopci, vinicemi a v pohodovém tempu míříme na jih. Po hodině cesty ale přichází menší komplikace. Opravuje se celý náš směr silnice. Jelikož tato silnice prochází nekonečnými kopci, je doprava svedena malými klikatými silničkami. Posouváme se jen pozvolna, ale nám to nevadí. Z ledničky vytahujeme Birelly a užíváme si krásy Toskánska. V zácpě ztrácíme hodinu. O půl osmé večer se vracíme na původní trasu a už ve svižnějším tempu spěcháme do Říma. Cesta ubíhá dobře a v noci okolo půlnoci dorážíme do hlavního města Itálie. Hledáme nějaké vhodné místo na přespání. Nechceme se příliš vzdalovat od historického centra, kam máme další den v plánu jít. Nakonec lovím v navigaci, hledám méně obydlenou zónu a nacházím. Dojíždíme na místo.

Jelikož jsem byl ze spaní v autě z minulé noci lehce rozlámaný, rozhodneme se, že noc strávíme pod širákem. Vytahujeme tedy spacáky a vstupujeme na opuštěný pozemek. Hned naproti jsou krásné bytové domy s velkými balkony ve tvaru 6ti úhelníku Jsme docela unavení, usnout tedy nebyl až takový problém.

3. den

Ráno nás opět vítá sluníčko. Balíme věci do auta a pěšky se vydáváme na expresní prohlídku Říma. Za pomocí navigace jdeme zhlédnout největší atrakce. Ta má ovšem v malých uličkách tohoto města často problém z chytáním signálu GPS a vůbec je z toho nějaká zmatená. Navštívili jsme Vatikán. Poté jsme zamířili na Piazza Del Popolo. Nad tímto náměstím je velký park s krásným výhledem na Řím. Navíc je v něm příjemný chládek, což přijde v tomto sluncem rozpáleném městě velmi vhod. Parkem tedy scházíme ke „Španělským schodům“ , kde chvíli sedíme na chladivých schodech a pozorujeme cvrkot města. Jdeme dál na Piazza Navona. Blíží se čas oběda, navíc začínají pobolívat nohy, tak hledáme restauraci, kde bychom se mohli najíst. Přímo na Piazza Navona, plném krásných kašen, jsou restaurace dosti drahé. Razíme tedy do jedné z bočních uliček. Když procházíme okolo jedné menší restaurace, vybíhá k nám sympatický Ital, který nám začne z rukávu sypat superlativy na svou restauraci. Jeho přístup se nám hodně zamlouvá a tak si řekneme, že se necháme „ukecat“ a sedáme ke stolku venku před restaurací. Jako první italské jídlo volíme Spaghetti All'Amatriciana. Výtečné těstoviny s pancettou - italskou slaninou a klasickou tomatovou omáčkou. Během konzumace pozorujeme „souboj“ číšníků jednotlivých restaurací o klienty. Přijde mi to velice sympatické. Jejich chování je bezprostřední, ne ale drzé nebo vlezlé. Pokud řeknete ne, neobtěžují vás. Je to další z mnoha kontrastů s českým pohostinstvím, kde se na vás kolikrát obsluha tváří stylem, že je vlastně rušíte od jejich celodenního flákání.

S plnými žaludky se vydáváme k Panteonu. Sedáme si uvnitř na lavici a necháváme na sebe působit příjemný chládek. Po krátkém odpočinku pokračujeme k vyhlášené fontáně Dei Trevi. Tato fontána je v podstatě celodenně obklopena turisty a ne jinak tomu je i teď. Prodíráme se davy turistů , mezi stánky i fotografy, kteří nám nabízí své služby. Fontána je vskutku impozantní dílo a působí velmi relaxačně, což je asi i jeden z důvodů, proč je stále v obležení lidí. Okolo hlídají Carabineri, aby náhodou někoho v tomto vedru nenapadlo se ve fontáně vykoupat.. Dno je poseto různými mincemi. Pořizujeme pár fotek, i když fontánu není skoro možné vyfotografovat vcelku. Vedle fontány je malé vodní zřídlo. Osvěžujeme se a doplňujeme tekutiny. Celé centrum Říma je zřídly bohatě poseto, což je, zvlášť v létě velice prozřetelné a užitečné.

Nohy už se hlásí o odpočinek, ale nás ještě čeká Koloseum, které je vzdáleno dobré 2 km od   fontány, ale být v Římě a Koloseum nevidět by byl velký hřích. Odebíráme se tedy směrem k němu. Po cestě míjíme množství vykopávek, až se před námi zjeví tato monumentální stavba. Okolo Kolosea jsou všudypřítomní „Římané“ v dobových kostýmech, kteří pózují společně s turisty. S respektem obcházíme Koloseum kolem dokola, a končíme pod ním v blahodárném stínu. Z této velké pěší tůry už jsme notně unavení a po odpočinku se vracíme pěšky cca 6 km zpět k autu. Po cestě si dáváme zmrzlinu a osvěžujeme se u několika zřídel.

Konečně přicházíme k autu. Vevnitř je obrovské vedro, tak větráme. Odhadem jsme za toho půl dne urazili pěšky přes 20km chůze, takže velice rádi usedáme do auta a loučíme se s Římem. Míříme do nejbližšího přímořského letoviska na koupačku do Lido Di Ostia. Po koupání a sprše jedeme do nákupního centra koupit si něco k snědku. Už se blíží 20. hodina, takže rychle večeříme a míříme po okreskách k Salernu. Po cestě střídavě jedeme po rychlostních silnicích, ale i silnicích 2. třídy. Už za tmy, okolo 22 hodiny míjíme Neapol. Všudypřítomný zápach je opravdu neskutečný, a to jsme město objížděli... Všude se válí odpadky a v tomto horkém počasí se zápach šíří bez nejmenších problému do velkých vzdáleností. Lucka už je unavená a usíná. Mým cílem je dojet až někam k Salernu, protože spát ve smradu se mi vážně nechce. Díky různorodé trase jsem stále čilý a tak dojíždím po 1. hodině ranní na dálnici za Salernem a stavím na prvním Autogrillu. Spíme v autě, jen já spím na místě spolujezdce, neboť Lucka je více skladná :-)

4. den

Je 9 hodin ráno a budí mě pronikavé sluneční paprsky. Venku už je přes 25 °C . Lucka se budí vzápětí, celá zabalená do spacáku, který však po procitnutí rychle sundává. Ano, jsme na jihu a jde to znát. Slunce začíná pěkně pálit. Jdeme na Autogrill podrobit se ranní hygieně, dát si macchiato, nasnídat se hurá do Capo Vaticana ! Před námi je už jen necelých 400 km. Dálnice jsou od Salerna zdarma. Kvalita je ovšem ucházející, lepší než český zpoplatněný tankodrom. Jediným pro někoho problémem, mohou být ostré zatáčky na této dálnici. Mě ale nevadily. Právě naopak. Projíždíme tedy ve svižném tempu hornatým vnitrozemím Kalábrie, slunce pálí čím dál více a my jsme čím dál více natěšení. Z dálnice sjíždíme u Pizza a za nedlouho se nám naskýtají neuvěřitelné scenérie, které jsme do té doby vídali jen na obrazovkách našich monitorů... Průzračné azurové moře, malá starobylá městečka, ve vzduchu je cítit ta zvláštní a jedinečná vůně moře.

Omámeni prvotními dojmy, které předčily naše očekávání, dojíždíme poklidným tempem až do cílové destinace, residence La Meridiana. Je 13:45 když parkujeme před residencí. Vítá nás dcera majitelů, která jako jediná umí dobře anglicky. Většina rodiny je v tu dobu pryč. Na apartmán musíme chvíli počkat, než se vrátí paní majitelka. Mezitím dostáváme na uvítanou silné espresso. Za pár minut na to, dostáváme klíče od apartmánu. Residence je tvořena 3 budovami uprostřed subtropické zahrady, plné banánovníků, palem, exotických květin atd.. První budova slouží jako restaurace a recepce, druhý dům je bydlištěm majitelů a třetí je dům s cca 8 apartmány. Jsme ubytovaní v přízemí. Apartmán je moderně vybaven. Všude je čisto a celý prostor je příkladně udržovaný. Naše první kroky vedou do sprchy. Po rozdýchání návalu prvotních dojmů přeneseme naše věci, zlehka se zabydlíme a už už utíkáme k moři.

Privátní pláž je od apartmánu vzdálena pouhých 200 metrů. Jak je v ale v oblasti Capo Vaticano zvykem, musíte překonat cestu dolů z útesů. Cestička je dobře vyvedena do serpentin. Dolů to jde jedna báseň. Přicházíme na pláž a sedáme si v minibaru. Je čas na malé občerstvení a dobře vychlazené pivo. Dáváme si housku se zapečenou mozzarellou a rajčaty. Geniálně jednoduchá a velice chutná svačina. Jdeme do moře. Voda je teploučká a průzračně čistá. Konečně první koupání v opravdu čistém moři. Po koupání usedáme do plážových křesel, vytahuju Metaxu a tonik, zapíjíme úspěšně zvládnutou cestu, posíláme MMS rodině a přátelům a relaxujeme. Náš sen  se stal skutečností. Naproti nám se v dáli tyčí ostrovní sopka Stromboli, okolo je jemný písek, do uší se nám dostává rytmus šplouchajících vln. U moře zůstáváme do půl sedmé. Poté následuje první náročnější výšlap z pláže k apartmánu. S ním si naše unavená těla poradila. V apartmánu se úplně zabydlujeme, sledujeme západ slunce se Stromboli v popředí a jdeme na večeři do residenční restaurace. Objednáváme si Penne Al Pomodoro. Po jídle se vracíme do apartmánu, odpočíváme a popíjíme Sun Tonic (Metaxu s tonikem). Postupně na nás doléhá únava z třídenního road tripu a tak po 3 nocích strávených buď v autě nebo pod širákem, konečně uleháme do postele.

5. den

Do růžova vyspaní se budíme jak jinak, než do jasného slunečného dne. Po snídani jedeme do Vibo Valentia na nákupy. Po cestě tankujeme plnou a potkáváme cyklistický závod.
V obchodním centru nakupujeme kromě vody nezbytné pochutiny, jako prosciutto, melouny, kalábrijskou kávu Guglielmo, mozarellu, rajčata, místní tvrdý chléb, piva a mega chipsy o gramáži 750g. Taktéž se zastavujeme v lucčiném oblíbeném butiku Pimkie, kde kupujeme pár věcí. Po nákupech se vracíme do apartmánu. Odtud vyrážíme k pláži. Mám od známého vypůjčený nafukovací člun pro 3 osoby. Nafukuju ho kompresorem a hurá na pláž. Má očekávání od člunu se ovšem rozplývají po prvních pár tempech plastovými vesly. Holt guma není laminát. Člun je na moři nemožné rozpohybovat do nějakého ustálenějšího tempa. Snažím se tedy více a postupně lámu obě vesla. Rozčarován z dynamických vlastností toho šuntu, uvazuju člun k bójce a s fotoaparátem skáčeme do vody šnorchlovat. Kromě pár rybek toho tu ale moc k vidění není. Vracíme se zpět na člun. Vlny s člunem dost houpou a mě začíná být nevolno. Tak se pomocí pádlování se zlomenými vesly dostáváme ke břehu. Pro člun byla toto první a poslední návštěva v Tyrhénském moři. Zbytek pobytu strávil opřený u apartmánu. Vracíme se na residenční pláž. Po koupání jedeme na výlet do vyhlášeného historického města Tropea. Toto městečko na vás dýchá svou neopakovatelnou atmosférou. Je postaveno na obrovském útesu nad mořem, plné starých domů, úzkých uliček, obchůdků, restaurací a života. Dole u pláže pak stojí na pískovcovém vrchu kostel. Procházíme uličkami a nasáváme jedinečnou atmosféru. Z ulic je několik vyhlídek na městkou pláž s již zmiňovaným kostelem. Po procházce a zmrzlině sestupujeme dolů k pláži u kostela. Zamíříme do místní restaurace na večeři. Dávám si spaghetti s mořskými plody, Lucka 2 druhy ryb. Jedna je ale nahořklá, takže má Lucka, na rozdíl ode mě, z večeře rozporuplné pocity. Po večeři se vracíme zpět do apartmánu k obligátnímu popíjení.

6. den

Je tu další slunečný, horký den. Dnes se chystáme do Faro Capo Vaticano na vyhlášenou pláž Groticelle. Po výtečné snídani (chléb se sýrem, rajčaty a prosciuttem) tedy vyrážíme. První zastavujeme na spektakulární vyhlídce u majáku. Z výšky je tu obrovský rozhled na reliéf pobřeží Capo Vaticana. Přijíždíme ke Groticelle. U ní jsou ale obsazena parkovací místa, tak parkuju 10 metrů od vjezdu do parking parku. Bereme slunečník, lednici s pivy, šnorchlovací výbavu a jdeme na pláž. Je tu docela hodně lidí, ale místa je i tak dost. Půjčujeme si šlapadlo a proplouváme kolem útesů a zastrčených plážiček, ke kterým je přístup pouze z jedné strany, a to od moře. Po návratu zasedáme do stínu plážového baru s Corronou v ruce. Po  následném válení na pláži se rozhodnu, že půjdu zkontrolovat auto. Když se k autu blížím pořvává na mě cosi zaměstnanec parkovacího parku. Asi mu hodně vadilo, že parkuju zadarmo u jeho parku. Přestože jsem nikomu nezavazel a ani nestál na místě kde se parkovat nesmí.

Za stěračem mám lísteček od Polizie Locale s pokutou 36 Euro. Lísteček si beru jako pěkný suvenýr a důkaz, že jsme na Groticelle skutečně byli :-) Zaměstnanci řeknu pár jadrných českých slov a vracím se na pláž, abychom se sbalili a jeli zpět. Jdeme na chvíli na privátní pláž a večer do nedaleké restaurace pro pizzu s sebou. Místní majitelé jsou velice příjemní. Přesto, že neumí moc anglicky, v pohodě se s úsměvy domluvíme. Jako pozornost mezi čekáním na pizzu (Gnam Gnam a frutti di mare) dostáváme likér podobný limoncellu, jen je nejspíš vyroben z grepu a k němu naložené olivy. Pizzu si odneseme do residence na vyhlídku, kde ji konzumujeme při romantickém západu slunce do moře s výhledem na Stromboli .

Po večeři na nás asi se zpožděním doléhá únava z cesty nebo ze sluníčka a jdeme spát už v 9 večer.

7. den

Hned po snídani míříme na celodenní výlet do Tropey. Po cestě zastavujeme v supermarketu ze účelem doplnění kapacity lehkých italských piv. V Tropeji se ale opět zblázní navigace a neví si rady, kudy nás dostat na městskou pláž . Pořád nám nutí trasu po cestě, která je ale mimo noc uzavřená kvůli velkému množství lidí, pohybujících se po ulicích. Dobrou půl hodinu bloudíme. Potom v navigaci nacházím trasu, která by nás konečně měla dovést k moři. Po cestě potkáváme sympatického osla, který nám zapózuje do fotoaparátu a už jsme dole pod útesy. Nad našimi hlavami se na útesech tyčí domy a naproti nám se pyšně vystavuje slunci kostel. Parkujeme kousek od pláže a jdeme se koupat. I přes neskutečné vedro mě Lucka ukecává a jdeme se podívat do přístavu. Horko je úmorné , tak se po krátké návštěvě vracíme, vyšlapáváme schody na útesy do centra města. Dáváme si další lahodnou zmrzlinu, kupujeme 2 pálivé kalábrijské pasty a místní uzenářskou specialitu, ostrou nduju. Po dalším koupání se vracíme „domů“ a vyrážíme na večeři do včera objevené restaurace. Zkouším místní těstoviny filji s mořskými plody, Lucka si pochutnává na spaghetti alla vongole.

8. den

8. den naší dovolené si krátíme už přes noc dlouhým spánkem do pravého poledne. Poté opět vyrážíme na pláž, daří se nám vyfotit jednu z neposedných ještěrek. Po šnorchlování, koupání, pinkání se blíží večer a na večeři tentokrát jedeme do Santa Maria, hned za Faro Capo Vaticano. Po cestě ještě zastavujeme opět u majáku na večerní vyhlídkovou scenérii. Večeříme v plážové restauraci. Tentokrát padla volba na pizzy a to pizzu capriciosu a  pizzu prosciutto.

9.den

Na pořadu dne je výlet do města Pizzo, proslaveného svou světoznámou zmrzlinovou specialitou - tartuffo. Město je opět postaveno na kopci s typicky živým centrem. Procházíme křivolaké uličky a docházíme na náměstí na němž je další až kýčovitě krásná vyhlídka na moře a pobřeží. Opět je velké vedro, tak naše kroky vedou k jedné z mnoha kaváren na náměstí. Jako první jsme zvědaví na tartuffo. Objednáváme tedy tartuffo nero a bianco, k tomu espresso, které je ale bohužel bez zpěněného mléka, takže docela silný kopanec. Tartuffo nero je klasické tartuffo z čokoládové a vanilkové zmrzliny, tuším s nugátem uvnitř. Je velice, ale opravdu velice sladké. To varianta bianco byla lehčeji stravitelná. Smetanová a vanilková zmrzlina s ovocným středem byla velice osvěžující. V kavárně zůstáváme pod slunečníkem přes hodinu  a sledujeme místní život. Každou chvíli se k zahrádce přiřítí nějaký Ital na uječeném skútru, aby prohodil pár  slov s mladými pracovníky kavárny. Je to zábava sledovat jejich bezprostřednost a emoce a zároveň relaxovat v příjemném stínu a nechat se ovívat vánkem od moře. Po nějaké době odcházíme a jdeme vyzkoušet místní městskou pláž. Pláž je v zálivu, takže je tu voda ještě teplejší než na širém moři. Teplota vzduchu na slunci je přes 50 stupňů, takže čas trávíme šnorchlováním nebo poleháváním s italskými lehkými pivy pod slunečníkem. Po cestě zpět se stavujeme v Tropeji na večeři, klasické boloňské spaghetti. Pak se vydáváme do ulic na nákup několika suvenýrů, mezi kterými nesmí chybět Tropeánská sladká, šťavnatá, červená cibule. Dále kupujeme koření z peperoncina a  5 miniposterů Tropey a pláží Capo Vaticana, které nám v současné době zdobí stěny u nás doma.

10. den

Nastal čas na velký nákup surovin, které povezeme domů. Dopoledne tedy opět jedeme do Viba Valentia. Nakupujeme hromadu těstovin, rajčatových protlaků,  kilo parmezánu, třtinový cukr, kávu, parmskou šunku atd. Odpoledne trávíme koupáním na privátní pláži. Večer jedeme na výlet do Santa Domenicy, kde k našemu překvapení objevujeme velkou kavárnu Club Kavé, kde připravují boloňskou kávu Filicori. Po vychutnání lahodného café macchiato zajdeme do blízké restaurace na spaghetti.

11. den

11. den je opět slunečný, bez mráčku. Vydáváme se do Santa Domenicy na koupání. U pláže je skalnatý ostrůvek protkaný mnoha vodními chodbami a proláklinami. Nasazujeme tedy brýle a šnorchly a plaveme k ostrůvku. Podvodní svět je tady nádherný, plný barev a života. Potkáváme nespočet ryb, hejn sardinek, krabů. Skály v proláklinách jsou obaleny pestrobarevnými korály. Bezkonkurenčně je toto nejlepší místo pro šnorchlováni, které jsme v oblasti Capo Vaticana našli. Pořizujeme spoustu podvodních fotek.

Při procházce okolo pláže jsme narazili na nenasytnou příslušnici místní policie, která s chutí téměř všem parkujícím autům rozdávala pokuty. V tomto se místní městská policie od  té naši  vůbec neliší. Naše auto tentokrát prošlo bez úhony. Možná už policistce došly bločky :-)

Okolo 16 hodiny odjíždíme zpět. V naši oblíbené pizzerii kupujeme 2 pizzy do krabice. Alla Filipo a výtečnou pizzu Tropeana s tuňákem a tropeánskou sladkou cibulí. Pizzu si sníme na residenční pláži u beach-baru

12. den

Dnes jedeme okusit moře do městečka Santa Maria. Celý den trávíme relaxem v moři, zavěšeni na nafukovacích balóncích. Snad poprvé během dosavadního pobytu fouká lehký vítr a zpříjemňuje všudypřítomné horko.

Večer jedeme opět do oblíbené Tropey na večeři. Tentokrát volíme restauraci Zanzibar na náměstí. Na start pijeme další výtečné kafe. Volba jídla padá na z Říma oblíbené těstoviny All'Amatriciana. Po vynikajícím jídle s ještě objednáváme capuccino, ke kterému dostáváme velkou koblihu plněnou nugátem. Obsluha je skvělá, milá a mimořádně pozorná. Dokonce se nám nabídne, že nám udělá pár fotografií u stolu. Vůbec nám nevadí, že jsme zde platili nejvíc ze všech navštívených restaurací. Stálo to za to. S úsměvy opouštíme restauraci, kupujeme v jednom z obchůdků Prodotti Typici naložené olivy, oregano a v noci se vracíme do residence.

13. den

Ani 13. den se neobejdeme bez výletu. Jedeme do města Nicotera. Historické město postavené na velkém kopci cca 3km od moře je poloprázdné. Těžko jsme hledali alespoň otevřenou kavárnu. Nevím, možná byl v tu dobu nějaký státní svátek. I Nicotera má velkolepou vyhlídku na moře a díky své nadmořské výšce z ní šlo vidět hodně daleko. Okolo Nicotery už ale pobřeží ztrácí svou členitost, takže se nám naskytl pohled na nekonečnou lehce zakulacenou písčitou pláž. Prošli jsme centrum s uzounkými uličkami, kam se vleze snad jen starý dobrý Fiat 500 a autem jsme dalšími nekonečnými, dramaticky klesajícími uličkami sjeli dolů do Nicotera Mariny, takže k moři. Chtěl jsem udělat nějaké pěkné foto s autem u pláže. Našel jsem tedy vjezd na pláž, kde už parkovalo pár aut. Ovšem, neuvědomil jsem si, proč jsou tato auta k pláži nacouvaná. To mi došlo o pár vteřin později, kdy jsme zapadli do písku. Jelikož naše auto mělo konvenční pohon přední nápravy. nebylo možné vyjet. Místo toho jsme se ještě více zahrabali a auto si sedlo na břicho. V úmorném vedru jsme tedy počali s vyprošťováním našeho nebohého kupátka.  Po chvíli přišel nějaký italský dědeček s babičkou a začali nám radit. Leč jsem jim nerozuměl ani slovo. Rukama nohama jsme se nějak domluvili, našli kus PVC popruhu, zahákli ho za dědečkovu stařičkou Pandu 4x4, ale bezúspěšně. Popruh praskl. Dědeček taky rezignoval a s babičkou odjeli.

Po dalších minutách hrabání, podkládání předních kol vším možným se zjevil džíp Toyota Rav4. Chlapík okolo třicítky s manželkou se jeli koupat. Když nás uviděli, šli nám pomoci. Chlapík uměl díky bohu dobře anglicky, takže jsme se dobře dorozuměli. Jelikož jsme ani jeden u sebe neměli lano, řekl, že pro nějaké zajede. Po chvíli se vrátil s tenčím lanem a už jsme opět táhli. Bohužel ani toto lano nevydrželo a prasklo. Sympaťák řekl: „žádný problém“, a znovu odjel. Po čtvrt hodině se vrátil s lanem, se kterým snad kdysi kotvil Titanic. Tohle už vyjít muselo a taky že ano. Pohon 4x4 s lanem tlustým jako moje zápěstí vytáhlo naši Mazdici bez mrknutí oka. Oběma jsme byli velice vděční a děkovali. Chlapík mávl rukou, že přeci o nic nejde a šli se koupat. Nebýt místních dobrosrdečných lidí, asi bych tam hrabal do večera :-)

Odjeli jsme kousek dál na pláž se sprchou a vegetili do pozdního odpoledne.  Po cestě zpět jsme potkali požár, který propukl přímo okolo silnice, po které jsme jeli. Požáry zde ale nejsou nic neobvyklého. Zvláště v zalesněných kopcích bylo možné menší požáry pozorovat téměř denně. Jelikož je terén v těchto oblastech pro hasičskou techniku v podstatě nepřístupný, nechávají se zde požáry většinou vyhořet.

Na večeři jsme si tentokrát koupili pizzu do krabice v oblíbené pizzerii. Klasickou quattro formaggi a druhou Rucola e gamberetti. Rukola mi moc nechutnala, takže tuto pizzu hodnotím jako nejhorší.

14. den

Vzhledem k nepřestávajícím vedrům jsme se i my, milovníci tepla, rozhodli, že si dnes hlavně přes den od moře odpočineme. Vyrazili jsme na výlet do Vibo Valentia. Nad tímto městem se tyčí středověká pevnost a ta byla i naším hlavním cílem. Po cestě na kopec k pevnosti jsme navštívili kavárnu. Z pevnosti je opět velký rozhled jak na celé město, tak i na vzdálené moře i kopcovité, zelené vnitrozemí Kalábrie. V areálu pevnosti se nachází fragment starobylé mozaiky, na kterou jsem omylem šlápl při hledání vhodného místa k focení. Vstup je zdarma. Můžete se projít i po hradbách. Na jedné takové jsme si chtěli udělat společné foto. Foťák jsem položil na zábradlí a nastavil samospoušť. Ve chvíli kdy se spustila uzávěrka, zafoukal silnější poryv větru, až se foťák rozkolébal. Naštěstí díky své vyšší hmotnosti, kvůli odolnosti vůči vodě a pádu, se nakonec ustálil a zůstal stát, jinak by jej čekal pád z cca 5 metrové výšky na zem. Po prohlídce jsme se vydali zpět do města na zmrzlinu a osvěžující granitu. Cestou zpět jsme ještě navštívili nákupní centrum a butiky a jeli do apartmánu. Na večeři jsme poté jeli do nedaleké restaurace L'Arancia, kde jsme si pochutnali na Penne Alla Capo Vaticano a předkrmu Peperonata, což jsou nakládané feferonky. Kupodivu nebyly vůbec pálivé.

15. den

Na miniposterech, které jsme si koupili v Tropeji 9.den, jsme našli fotku další krásné pláže, tentokrát v pár kilometrů vzdáleném městečku Parghelia. Naše kroky tedy dnes míří právě tam. Po cestě ještě dokupujeme kávu a protlaky kterých není nikdy dost. Po kratším bloudění nacházíme v Parghelii odbočku, která nás protáhne pod tratí a zavede na vrcholek útesu. Stojíme na další dech beroucí vyhlídce s rozhledem na obě strany jedné z nejkrásnějších pláží Capo Vaticana. Pláž je přístupná pouze pěšky, je tu jen pár lidí . Sestupujeme po schodech a velebíme se na severní části pláže. Tady je ovšem v moři dost kamenů. Mou neopatrností si o jeden z kamenů odírám prst na noze a krátce nato si i Lucka lehce pořeže ukazovák. Stěhujeme se proto do jižní části, kde je sice o něco více lidí, ale na pláži a na dně je převážně jen bílý písek. Je tu příjemný klid, žádný bar, žádná sprcha, jen my a dalších pár nadšenců. Při koupání si všímáme veselé fenky, která si hraje s partou přátel o občas po nás pokukuje. Jen co vylezeme z moře, přiběhne ke mě, okamžitě mě začne olizovat a tulit se. Jelikož jsme našeho hafana, křížence Shar-peje nechali doma, jsem rád, že se můžu s nějakým chlupáčem pomazlit. Páníčkové fenky jsou z Německa., parta mladých lidí, kteří přijeli starým hippies mikrobusem VW. Asi podobní dobrodruzi jako my. Jelikož se nám tato pláž hodně zamlouvá, zůstáváme zde přes celý den  až do 17 hodin, kdy se odebíráme zpět do apartmánu Po sprše už se těšíme na pizzu. Dnes si dáváme pizzu Al Crudo (s parmskou šunkou) a Alla Buffala s buvolí mozzarellou.

16. den

Předposlední den pobytu pod kalábrijským sluncem vyplňujeme celodenním výletem do Tropey. Po cestě nás zaskočí za jednou z utáhlých zatáček stádo ovcí, které si to šinou přes silnici. Brzdy ale máme dobré, takže ani auto ani žádné nebohé zvíře nepřichází k úhoně. Stádo si ještě zvěčníme fotoaparátem a pokračujeme do Tropey.

Na okraji města na nás čeká starý známý tropejský oslík, který opět ochotně zapózuje do objektivu. Na pláž bereme mimo jiné nezbytnou lednici, tentokrát ale nabitou velkými 0,66l pivy Dreher. V Itálii se piva stáčí většinou právě buďto do 0,66 nebo 0,33 l lahví. Vtipnou výjimkou byl jedno balení piva Bavaria, které obsahovalo skoro doslova dvoulokové lahve o objemu 0,25 l :-) Zdejší piva se běžnému Čechovi pijí velice snadno. Jsou hodně lehká. Pro toto klima se vlastně ani žádné české 12tky nehodí. Lehké pivo mimořádně dobře osvěží a na sluníčku vám pak nevleze do hlavy. Dreher v nás mizí poměrně rychle, jelikož vedra za celé dva týdny nepolevila a obloha je taktéž, jak se na subtropické klima sluší a patří, bez mráčku . Střídavě trávíme den na pláži, v moři nebo nahoře v centru města u kávy, se zmrzlinou, nebo jen postáváním na vyhlídce a kocháním se barvou moře. Později odpoledne bereme šnorchlovací výbavu a plaveme prozkoumat okolí pískovcového poloostrova, na kterém se tyčí již zmiňovaný kostel.

Okolo poloostrova je hodně korálů,ryb, pár medúz a vodního života vůbec . Navíc ze strany otočené k širému moři, je v pískovcové skále jeskyně, která jinak ze břehu nejde vidět. Poskytuje především osvěžující chládek pro sluncem rozpálená těla.

Kolem sedmé hodiny už stín městských skal a domů ukryje pláž před slunečními paprsky a lidé se z  ní postupně odebírají pryč. Jdeme taky a šlapeme opět schody na skály, do centra města. Při kávě pozorujeme ze zahrádky kavárny další vzdálený požár někde nahoře v zalesněných kopcích. Naposledy dnes jdeme povečeřet do restaurace. Vybíráme si jednu z mnoha, které v Tropeji v centru najdete. S italskými těstovinami se loučíme stylově, vybíráme spaghetti frutti di mare. Tomatová omáčka, chobotničky, kalamáry, mušle, krevety... lahoda, kterou si zase dáme až za rok.

17. den

Čeká nás poslední celý den v Capo Vaticano. Dopoledne probíhá neradostné balení věcí, vyřízení formalit, zaplacení ubytování, umytí auta a částečný úklid.

V poledne už utíkáme se smíšenými pocity na pláž... ano... dnes se naposledy svlažíme v průzračném, azurovém Tyrhénském moři, které jsme si na první pohled zamilovali a naše láska k němu se každým dnem jen prohlubovala. V beach baru končíme, tak, jak jsme před 2 týdny začali, objednáním ledově vychlazeného piva Becks. Během střídavého relaxu, plavání nebo pinkání, se k našemu úžasu začne zatahovat obloha. Jak symbolické. Jako by kalábrijské slunce před námi zatahovalo oponu po svém 2 týdenním báječném vystoupení. Pláž smutně opouštíme po 17. hodině.

Po sprše si jdeme k našim italským přátelům do restaurace vybrat poslední pizzy do krabice, 2 na večeři, 2 na cestu. Pizzy gnam gnam, quattro staggione, tropeana a al crudo jsou našimi posledními pochoutkami, připravenými šikovnými italskými rukami. Na západ slunce sedáme do křesel  v tropické zahradě residence. Vedle palem, banánovníků a spousty kvetoucích rostlin, sledujeme se smutkem a nostalgií nejkrásnější západ slunce, který jsme donedávna ani neznali. Při západu obrovského oranžového kotouče do nekonečného moře opět vyniká Stromboli.

Když moře slunce zcela pohltí, je čas dobalit věci a chtě nechtě se připravit na zpáteční dlouhou cestu, to znamená se hlavně dobře prospat. Dopíjíme poslední drinky a jdeme naposledy ulehnout do postele za cvrkotu cikád...

18. den - 13.9.2009

Je 10 hodin dopoledne když se naposledy loučíme s výhledem na moře, apartmánem, krásnou zahradou a majiteli residence. Kontroluju provozní kapaliny, nahazuju motor, odnášíme poslední věci do auta a vyjíždíme. Bohudík se počasí skutečně umoudřilo a ač by nám to jinak trochu vadilo, dnes jsme za zataženou oblohu a teploty okolo 25 °C hodně rádi. Jede se dobře. Příjemné klima pro cestování,  italské celonárodní dovolené jsou také dávno ty tam, takže provoz na silnicích a dálnicích je plynulý. V regionu Abruzzo najíždíme na velkou cedulí označovanou silnici 2. třídy. Silnice je v každém směru široká okolo 10 metrů s perfektním asfaltem s výborným rozhledem a s téměř nulovým provozem. Dobrou půl hodinu jsme nepotkali jediné auto. Až jsme se skoro začali bát :-) Panečku, tomu tedy říkám okreska 2. řádu :-)

Po cestě po této silnici stavíme na zapadlé pumpě Agip na dotankování paliva a obligátní macchiato. Za směšných 70 centů dostáváme další neskutečně lahodné kafe i na této téměř bohem zapomenuté silnici. Dál ve vnitrozemí míjíme mraky vesniček a městeček přilepených na obrovitých skalách a horách. Musí být odtamtud krásný výhled. My ale pokračujeme dále na sever. Napojujeme se na rychlostku Orte-Ravenna. Tady už se počasí začne dost kazit a po pár minutách na rychlostce propukne velký liják. Ten mi paradoxně přijde vhod, protože jsem začínal trochu cítit únavu. Déšť a silnější provoz mě ale nutí se dobře soustředit a rázem jsem plný energie. Za hodinu déšť ustává a tak zastavujeme na odpočívadle na pizza večeři.
S nasycenými žaludky jedeme dál do noci. Míjíme Ravennu a okolo 23 hodiny vjíždíme do Boloni. Je čas na poslední kofeinovou vzpruhu. Vybírám nezvykle živou pumpu. Venku i vevnitř posedávají italští dědečci a vášnivě sledují fotbal. Zpozorní až když uvidí na autě cizí RZ. Ochotně radí jak natankovat přes automat a pak už zase pořvávají s očima upřenýma na obrazovku. Před pumpou vedle dědečků pijeme presso a vyrážíme po okresce do Ferrary. Je půlnoc, když zastavuju na dálničním odpočívadle za Ferrarou už ve směru na Benátky. Jsem utahaný. Celý den, 1000 km za volantem a tělo si žádá své. Usínáme rychle.   

19. den

Budíme se o půl osmé ráno, dobře vyspaní a odpočatí. Venku ale řádí průtrž mračen a je chladno. Čekáme do osmi v autě na otevření Autogrillu. Naneštěstí se těsně před osmou ranní před Autogrillem zjevuje autobus plný rakouských, nákupů chtivých důchodců . Geronti se začnou tlačit dovnitř, strkat do nás, až mi začínají téct nervy. Nicméně co bych si na nebohých důchodcích vzal :-) Počastuji je několika našimi nadávkami, kterým samozřejmě nerozumí, skočíme na WC, vypijeme kávu a mizíme od těch fanatiků pryč. V 11 hodin vjíždíme do Alp a blíží se rakouské hranice, tudíž poslední možnost dát si po cestě dobré espresso :-) Zastavujeme tedy na posledním Autogrillu a loučíme se s naši milovanou slunnou Itálií. Po přechodu hranic opět sjíždíme do Arnoldsteinu. Majdě dopřávám po 4500 km pochutnat si na 100 oktanovém Shell V-Power Racing, protože si ho za své výkony plně zaslouží. Nakupujeme v místním Sparu něco k snědku a následuje palba přes Rakousko. Člověk po takovém road tripu začne úplně jinak vnímat vzdálenosti. Ještě loni bych měl před sebou v Arnoldsteinu půlku cesty. Teď jsme si ale říkali : "Tak, teď už jen 500 km přes Rakousko a jsme doma" :-)

Cesta přes Rakousko pokračuje plynule, polykáme jeden kilometr za druhým, popíjíme nealko pivo a začínáme se i trochu těšit domů. V rakouských Alpách ale v některých úsecích řádně přituhuje a na tabulích u dálničních mostů svítí varovná teplota 3°C ! Docela šok, oproti teplotám, které nás obklopovaly ještě před 24 hodinami. Raději tedy pelášíme z Alp bez zastávky.

Za nedlouho profrčíme Vídní a překračujeme hranice naší vlasti. Zastavujeme v Travel Free Shopu za účelem nákupu na oslavu narozenin a frčíme do Brna na tradiční první české jídlo. Do Brna přijíždíme o půl 6 večer, venku je okolo 13°C, prší a fouká nepříjemný studený vítr... vítej domove :-(  Dolehla na nás pesimistická nálada. V restauraci Pegas si alespoň spravujeme chuť místní osvědčenou svíčkovou a guláškem. No jo, česá kuchyně má také něco do sebe... :-)

O hodinu později už odemykáme náš opuštěný, vychladlý dům, zapínám topení a apaticky sedáme do gauče, s pomyšlením : "Bylo to skutečné, nebo to byl jen sen ?"
Kdepak, byla to skutečnost, sladká, průzračná, hřejivá a slunná....

A září 2009 ? Samozřejmě, Jih Itálie a road trip plný nezapomenutelných zážitků !

Ilustrační fotky na závěr:

Mapa oblasti

Zvětšit mapu

Capo Vaticano

Tropea