Kodaň netradičně: Christianie

Před dvěma roky jsme se s přítelkyni vydali do Kodaně. Důvodem, proč zrovna toto celkem nezajímavé město bylo, že chceme někam jet, a za co nejméně peněz. V tu chvíli na tom byla nejlépe dánská metropole - Kodaň. Jako vždy jsem se postaral jen o letenky a ubytování. Průvodce a informace „co vše tam musíme“, jsem jako vždy nechal na mojí drahé polovičce. Samozřejmě proběhla „Malá mořská víla“…Soška, která měří asi metr a je od pobřeží asi další tři. Kdybychom ji nehledali a nebylo u ní celkem 13 asijských turistů, kteří nás na ni svými fotoblesky upozornili, zajisté bychom ji s přehledem přešli. Od tohoto symbolu Kodaně jsme čekali prostě více.

Pobavilo alespoň těch 13 turistů. Každý se u ní vyfotil cca 3x. To byla doba než jsem se mohl stvárnit já a pouze jednou. Proběhlo nějaké kafíčko, zábavný park Tivoli, muzeum H.K.Anderssena a my zjistili, že už není pomalu co objevovat. Až na jakousi Christianii. Ani nevím, co nás tenkrát donutilo tam vyrazit. Zda touha poznat tuhle část města nebo, že jsme neměli opravdu už co objevovat. A tak jsme vyrazili. Sílu očekávání vyzdvihl fakt, že se tam nesmí fotografovat. Informace pro mne zásadní. Mapa v ruce byla dobrá věc, ale raději jsme se zeptali. Proti nám šel jeden mlaďas. V ruce ubaleného a samozřejmě zapáleného jointa. „Kde je Christianie?“ zeptal jsem se. „Jdeš správně, pokračuj rovně“ bez zaváhání odpověděl. Bránu tvořila zeď domu pomalovaná barevnými grafitti. Obrázky nedávaly smysl. Nějaké barevné postavy, žáby atd. Šli jsme tedy „dovnitř“. Do města ve městě. Do bývalých vojenských kasáren, které se v 70tých letech rušili. Návrh na využití pozemků byl ubytovat lidi, kteří nemohou najít jiné bydlení. Nastala invaze ze všech vrstev společnosti. Protože policie zasáhla, podařilo se donutit obyvatele alespoň platit za elektřinu a vodu. Posléze bylo toto „Svobodné město“ označeno za „sociální experiment“. Obyvatelé se ovšem nebáli ničeho. A nejméně asi tvrdých drog, které užívali všichni. Úřady tehdy zasáhli. Žádné tvrdé drogy a můžete si tu žít. Tvrdé drogy opravdu asi zmizeli. Obyvatelé neplatí daně, obchodníci pouze odvádějí část výdělku státu a další část komunitě.

Bylo to podivné. Některé domy byly kamenné, připomínající malou továrničku. Další byly pouze dřevěné boudy sestavené pouze z prken. Na každém rohu byly sudy z kterých šlehaly plameny. Přesně takové, jaké známe z amerických filmů, z Bronxxu. To

víte, že jsem se šel ohřát. Byl přece listopad večer a všem byla zima, i mně turistovi. A ohříval jsem se asi 15 vteřin. Pak mě cizí pohledy z bezprostřední blízkosti vyhnaly. Po prvotním otrkání jsme zavítali ke stánku, kde bylo několik lidí. Místní obchodník jen čekal na jaký kus hašiše ukážu a on mi bude moci požadované množství uštípnout klešťema připomínající ty „na plech“. Měl asi 5 druhů hašiše a u každého cedulku s cenou. Uvažoval jsem, zda je to možné. Běloruský turista, co byl předemnou, mě přesvědčil, že to co tu vidím, není kulisa, ale regulérní obchod s drogami.  Ukázal, počkal, zaplatil a zasedl ke stolu a začal připravovat jointa. Bez mrknutí oka. Po několika metrech jsme potkali ženu, která postávala a houpala kočárek. Předchozí zkušenost vnutila otázku, co ona tady. Nic jiného, než že měla před sebou asi 20 cm vysoký pytel, který byl napěchovaný „pytlíčky“ pro změnu, s marihuanou. Druhý pytel byl také plný, ale pouze s marihuanou, která čekala na rozdělení do zmíněných pytlíčků. V puse pro dlouhou chvíli jointa. Ona sama, malé dítě v kočárku a další na cestě. Měla totiž těhotenské břicho. Stále jsem myslel, že je to nějaký podfuk, že je břicho nahrané a v kočárku panenka. Pláč z kočárku moje trapné podezření vyvrátil. Pokračovali jsme dál. Následovalo několik barů se stejnými službami. Jednoduše zařízené pošta, luxusní prodejna se suvenýry, školka, mininemocnice…Prý je tam i kino, kabaret, společné sprchy a sauna. Vzhledem k poměrné tmě a šoku, co jsme utrpěli jsme některé věci nezaznamenaly.

Dánské úřady se víc a víc snaží o zrušení jejich experimentu, který se moc nepovedl. „Hlavně ne tvrdé drogy, hlásili první podmínku…tak jo, reagovala Christianie... Začali prodávat  ty měkké, a trvá to už přes 40 let…Ty přece můžou, řeč o nich totiž nebyla…

Kodaň vřele doporučuju. Kdo neuvidí, neuvěří…

Autor: náš čtenář Michal Falta, děkujeme