Rekordy, stavitelské výzvy a úspěchy Švýcarů – a lidská daň za ně

Švýcarsko světu dalo, či historicky přitahovalo, šikovné lidi ze všech světových stran. Mezi nimi lidi zručné, vytrvalé, ctižádostivé, tvrdohlavé. Reformátory, snílky, stavitele...

Kromě všudypřítomné preciznosti, čisté přírody, lahodné čokolády anebo sýrů s dírami či bez je dnes země obdivovaná pro své odvážné stavitelské projekty – například ty železniční. Jak to bylo ale v době, kdy jedny z nejambicióznějších projektů spatřovaly světlo světa?

Nejvýše položená železniční stanice v Evropě

Stanice Jungfraujoch je dnes nejvýše položená železniční stanice v Evropě. Leží v nadmořské výšce 3 454 metrů, část k ní vedoucí železnice je vydlabána přímo ve skále severní stěny známé horolezeckého výzvy Eigeru. Je vrcholným zážitkem odsud pohlédnout do chřtánu ledového království, kde máte pocit, že jste se spíš než ve středu Evropy ocitli někde uprostřed Himálaje. Fascinace nedobytností stála na počátků plánu železnice do sedla Jungfraujoch; projektu, který se s omezenými financemi hýbal kupředu jen velmi pomalu a několikrát taky v průběhu stavby málem zkrachoval. Poslední úsek železnice trvalo prorazit zdaleka nejdéle, problémy se stále hůře prostupnou horninou doprovázela upadající morálka dělníků ve výšce nad třemi tisíci metrů. Motivace vypsanou prémií za brzké proražení tunelu na konečné stanici v sedle nebyla trefou do černého, dělníci totiž ve snaze hnát co nerychleji kupředu a ukořistit prémii, začali používat nebezpečně vysoké množství dynamitu. Po 16 letech, doprovázených neštěstími a ztrátami na životech, bylo dosaženo triumfu moderního inženýrství a turistům bylo zpřístupněno ledové království v samotném sedle Jungfraujoch, konečné stanici vlaku, úchvatně zaklíněné mezi čtyřtisícové vrcholy Jungfrau a Mӧnch. Psal se rok 1912.

Stavba Gotthardtunnelu

Železniční tunel pod Gotthardským masivem

Snad ještě více zajímavý příběh z pohledu podmínek stavby byl dříve postavený první železniční tunel pod Gotthardským masivem. Ten byl dokončen roku 1881, po jednom desetiletí útrap zúčastněných projektantů a dělníků. Samotný hlavní projektant tunelu se jeho slavnostního otevření, stejně jako v případě zubačky na Jungfraujoch, ani nedožil – skolil jej infarkt při práci přímo v tunelu. Projekt navíc provázely velké technologické, finanční a mnohé další problémy – díky nuceným úsporám nebylo bráno příliš ohledu na bezpečnostní předpisy a při stavbě zemřelo více než 200 pracovníků. Smrt přišla zejména vinou bleskových zatopení vodou, sražením vlaky vyvážejícími z tunelu horninu, či následkem exploze dynamitu. Snad ještě více dalších lidí zemřelo až později v důsledku zranění či nemocí získaných při práci v drsných podmínkách. Ti co každý další pracovní den přežili, si ani při odpočinku žádného velkého komfortu neužívali. Žili totiž v táboře ve špinavých a přeplněných kůlnách, podle svědectví lékařů na napůl shnilých postelích nebo slamnících, naskládaných těsně vedle sobe, v otřesném, téměř nedýchatelném vzduchu bez oken, v nedostatku pitné vody, s chybějícími toaletami a v celkově mizerných hygienických podmínkách. Nebylo výjimkou, že na jednu postel připadali 3 dělníci, kteří se tak na lůžku, které nestíhalo ani vychladnout, neustále točili. Pracovalo se ve třech směnách. Dělníky drtila i tehdy málo známá epidemie měchovce, trpěli tyfem a dýchacími obtížemi. Teploty v tunelu dosahovaly běžně třiceti a později až 40 °C. Zaměstnanci byli placeni mizerně, a navíc byli finančně vykořisťováni – dvě třetiny mzdy jim byly strhnuty za ubytování a jídlo. Část výplaty jim byla ještě k tomu vyplácena v kuponech, se značně omezenou využitelností. Platit si museli pracovní oblečení i olej do lamp. Jejich stávku přerušil až zákrok armády, která střílela do protestujících, kteří zablokovali vstup do tunelu, požadujíc zvýšení denní mzdy o 1 frank! Následkem byli další mrtví a ranění. Hrozivé podmínky!

Jungfraubahn

Dnes je tohle všechno ukryto pod nánosem prachu zapomnění. Je úchvatnou podívanou naskočit na vlak v Curychu nebo Luzernu a nasměrovat si to přímým vlakovým spojem do italsky mluvícího kantonu Ticino. Vlak vytrvale a dost rychle stoupá ke zmíněnému Gotthardskému tunelu ve výšce kolem 1 100 metrů nad mořem ve smyčkách, z nichž často půlka je vyražena ve skále a druhá jakoby visí nad propastí. Po projetí 15 km dlouhého tunelu se často člověk ocitá v jiném světě, hradba hor funguje jako předěl a bývá častým zvykem, že když jsou německé kantony ukryty pod rouškou nepříznivého počasí, v kantonu Ticino je příjemně slunečno. Koneckonců vlak po dalších smyčkách (v jednom místě vidí cestující i dvě patra kolejí pod sebou) a viaduktech sveze k okýnku „přibitého“ cestujícího dechberoucí krajinou až ke břehům Lago Maggiore, nejnižšímu bodu Švýcarska, kde díky přívětivému klimatu není nouze ani o palmy.

Gotthardský úpatní tunel – nejdelší tunel na světě

Tento – díky mohutnému objemu nákladní dopravy velmi přetížený – tunel brzy podstatně ztratí na frekvenci využití. V roce 2016 jej ve stejném masivu, jen zhruba o 700 výškových metrů níže, bude kopírovat nově otevřený Gotthardský úpatní tunel. V souladu s přímou švýcarskou demokracií byl odsouhlasený v referendu a se svými 57 kilometry bude nejdelším tunelem na světě. Díky tomu, že vlaky nebudou muset šplhat ke starému výše položenému tunelu, podstatně zkrátí cestovní dobu mezi Curychem a Milánem. Doba pokročila, s ní vzrostla technologická vyspělost, se kterou se úměrně snížil i počet obětí, spočitatelných tentokrát na prstech obou rukou a možná ještě nohou. Ve světle dlouhých průtahů a odkladů otevření onoho nechvalně známého pražského silničního tunelového komplexu, je zajímavým oznámením, že nový Gotthardský tunel, bude dokončen dokonce o půl roku dříve oproti původnímu plánu.

Tato díla jsou jedny z těch významných ve zdánlivě nekonečné řadě ambiciózních stavitelských projektů, ve kterých se zrcadlí odvaha švýcarských projektantů a jejich snaha dosáhnout na svou dobu zdánlivě nemožného. Návštěvníci z celého světa dnes obdivují krásy přírody z odvážně vedených, někdy dokonce otáčivých lanovek či železničních tras, přilepených vysoko ve svazích, či vedených v nepravděpodobných sklonech. Málokdo si v tu chvíli asi uvědomí, že to nebyla jen odvaha a tvrdohlavost tehdejších projektantů – dnes slavných a uznávaných architektů – které daly světu tyhle díla, nýbrž kolik potu, krve a nezdolnosti obyčejných lidí za těmito úspěchy stojí.

Autor: Jan Kostura, průvodce CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska

Gotthardský úpatní tunel, mapa trasování tunelu