Vesele i vážně o životě v Anglii. Je to opravdu lepší než u nás?

Téměř rok žiji a pracuji v Anglii. Doba strávená delší dobu mimo domov vás donutí k hlubšímu zamyšlení a bilanci. Záleží na osobnosti člověka, záleží na lokalitě, kde žije, z jakého prostředí pochází, s kým cestuje i na tom, jak dlouho v zahraničí pobývá.   Důležité také je, jak a kde čas za hranicemi trávíte. Je bez pochyby, že každý člověk si z pobytu mimo domov odnáší jiné zkušenosti. Já bych ráda popsala ty své, které jsem si za ten krátký čas ve Velké Británii vytvořila a které se průběžně stále formují.

Velká Británie - velké očekávání

Dali jsme z manželem  výpověď z práce v Čechách a rozhodli se odjet do Anglie. Na slepo. Netrvalo to dlouho, rozkoukali jsme se, našli si bydlení a po týdnu i práci.  Já jsem začala pracovat jako servírka v restauraci. Zpočátku jsem byla ze všeho mile překvapená a nadšená. Zákazníci v kavárně byli přátelští a milí, odcházela jsem z práce s pocitem, že jsem někomu udělala radost. Plat jsem dostávala týdně a měla jeden den volna v týdnu. Co mi zpočátku připadalo zvláštní, byla jazyková bariéra v úplně jiném smyslu, než jsem ji očekávala. Nedělalo mi problém porozumět, ale vyjádřit se. Mám na mysli vyjádřit se tak, abych byla přesná, výstižná a také správně pochopena.

Lidé ve službách jsou tu obecně milejší než u nás. Usmívá se na vás prodavačka, usmívá se řidič autobusu i pošťačka. Na druhou stranu jsem ale po delší době došla k poznání, že lidé u nás jsou více přirození. Musím přiznat, že po zkušenostech s životem v zahraničí některé věci začínám chápat jinak. Lidé k tomu, jak se chovají, mohou mít jiný důvod než je na první pohled patrné. Nechci zabíhat do historických podrobnosti, ale vzpomeňme si, kolik let u nás měli lidé omezené možnosti, nevěděli komu věřit, někteří nesměli studovat, jiní nemohli cestovat, kam chtěli, jiní se naopak měli jako v bavlnce a po roce 1989 se všechno změnilo. A odkaz na toto období si někteří lidé nesou v sobě dodnes.

Jak čas plyne…

… uvědomujete si rozdíly v tom, jak vnímáte svět kolem sebe. To, co jste na začátku vnímali jako příjemnou změnu a co vám připadalo milé a lepší než u nás, vám po delší době začne… řekněme trochu „smrdět“. Na začátku mě překvapilo, jak často Britové používají slovo „lovely“. Ve škole nám říkaly, že to v českém překladu znamená roztomilý, milý.  Britové to v mé přítomnosti používali hojně, ve vztahu k čemukoli. Jenže když je lovely opravdu všechno, stokrát denně, je toho už trochu moc. Především, když vám někdo odpoví touto frází, ale vlastně vás vůbec nevnímá a je mu jedno, co mu říkáte. Je hezké, když jsou k sobě lidé milí. Ale zjistila jsem, že pro mě osobně nesmí být „přemilý“, protože očekávám určitou přirozenost a bezprostřednost, ne jen strojené fráze a falešné úsměvy. Ty v prvním okamžiku potěší, udělají dobrý dojem, ale v běžném životě nechce slyšet jenom „That´s lovely.“ Chcete účast, přirozenost a pochopení.

Britské dětičky

S nadsázkou říkám, že u nás jsou nevychovaní psi, ale vychované děti a tady je to naopak. Viděla jsem na několika různých místech, jak si  pěti až třináctiletí chlapci kopou fotbalovým míčem o zříceninu hradu a rodiče se tři metry od nich vesele baví při pikniku. Zažila jsem také zhruba čtrnáctiletou dívku, jak v kavárně jen tak pro nic za nic vzala pepř a sůl a nasypala je do misky s kostkovým cukrem. Měla modře nabarvené vlasy a piercing v obočí, ale když ji matka poslala, aby se číšníkovi omluvila, rozbrečela se a sotva koktala.

Je třeba brát moje zážitky s nadsázkou a uvědomit si, že všude je chleba o dvou kůrkách. Říká se, že tráva se zdá vždycky zelenější z druhého břehu. A je na každém, aby zvážil - když se na druhý břeh opravdu dostane -  zda je opravdu více zelená nebo to nebylo nic víc než jenom optický klam.

Simona