GR11 červenobílá nit skrz Pyreneje

Podobně jako na řadě jiných cest, které protkávají různá světová pohoří, potkáte na pyrenejské GR 11 (Gran Ruta 11) zajímavé lidi s rozmanitou škálou důvodů, proč se rozhodli takovou výpravu podniknout.

Červenobílé značení spojuje dva zálivy ve 47 etapách, a je možné si zvolit, zda půjdete od Středozemního moře (Cap de Creus) k Atlantiku (Cabo Higuer), či naopak. Po celou dobu se stezka drží na španělské straně Pyrenejí a zhruba v jedné třetině přetíná Andorru.

Vzhledem k výborné dostupnosti jednotlivých etap není nutné projít celou trasu najednou, také proto se na ni vydávají nejen osamělí dobrodruzi cestující nalehko, houževnaté páry s dvacetikilovými batohy a odvážní vytrvalci, ale také skupinové rekreační zájezdy, místní nadšenci anebo parta maminek, která každým rokem překoná během několika dní pár úseků cesty.

Snadná dosažitelnost s sebou přináší mimo jiné také úskalí v podobě parkovišť na území národních parků, umělých přehrad na jezerech a rostoucích hotelů i refugií. Jedná se tedy o živou tepnu s dynamicky se rozvíjejícím turistickým potenciálem.

Začátky jsou těžké

Jedním z možných nástupních míst je městečko Puigcerdá, kam se dá dojet přímým autobusem z Girony. V mezičase mezi příjezdem českého autobusu a odjezdem místního spoje si můžete pohodlně projít celou historickou část Girony včetně impozantní gotické katedrály Panny Marie a ještě se zastavit na luxusní frapé či výbornou zmrzlinu - poslední před vystoupáním do hor.

S každým kilometrem blíže k cíli padá teplota na digitálním teploměru neuvěřitelnou rychlostí a za okénky se začínají stahovat šedá mračna. Vítr, déšť, těžké krosny a pláštěnky. Za městečkem se nachází hned dva kempy a vzhledem k počasí pro tentokrát vyhrál bližší Camping Stel, i když to znamenalo delší nástup do hor. V Pyrenejích je zkrátka důležité mít štěstí na počasí. Šedý mrak se přes noc vypršel a nastala téměř nepřetržitá měsíční etapa azurové oblohy.

Ovce, krávy, koně...

Je zvláštní, že na cestách platí vždy podobné zákony - pokud dlouho nevidíte značku, není to tím, že by byla cesta tak jasná a přehledná, nýbrž tím, že jste se ztratili. Další pravidlo mají odzkoušené všichni, kteří někdy stanovali na louce - ta nejlepší tráva z širého okolí se nachází přesně (!) u vašeho stanu. V prvním případě mohou nastat dokonce i příjemná překvapení, kdy namísto k refugiu Malniu dorazíte k překrásnému jezeru, u kterého si rozložíte spaní. Následně přichází na řadu druhá situace, kdy vás ve 4 hodiny ráno vzbudí bimbání zvonce přímo za hlavou. V Pyrenejích nezvoní pouze krávy, ale bohužel také koně. Alespoň je člověk dříve na nohou a okolo dalších stád stříhá nové výškové metry.

Nahoru a dolů Andorrou

Překročení hranic s Andorrou lze poznat vcelku snadno. GR11 je zde vedena přes vesnice a městečka, takže každý den je nutné sejít do údolí a ráno se opět pracně škrábat zpět na hřeben. Andořané se snaží využít cestovního ruchu a neustále se zde staví nové hotely i vleky. Pro delší zastávku je příjemný Encamp s kempem International. Pokud je k dispozici více času, za prozkoumání stojí jezero Engolasters a na protějším svahu pak hranatá věž s vyhlídkou nebo skalní kaple - jedna z mála dochovaných románských památek. Přes Arans se pak trasa stáčí k jednomu z nejnáročnějších úseků, kde je opravdovým zážitkem pochod po sněhu okolo ledovcových jezer.

Za každým záhybem se zdá být vrchol a vzdálené burácení hromu na odvaze nepřidá. Začínající kroupy a studený vítr nás nakonec zahnal do příjemného refugia Baiau a připravil nás o výhled z nejvyšší hory Andory Coma Pedrosy. Ráno už cesta vede opět Španělskem.

NP Sant Maurici

Nucená pauza v Areu se naštěstí na cestě nijak neprojevila a po kafíčku a archivní cole od milé bábinky v Tavascánu bylo možné Pyrenejemi frčet dvojnásobnou rychlostí. Přechod národního parku Sant Maurici byl dechberoucí zejména přes den, kdy sytěmodrá jezera byla obklopena tmavěšedými štíty, v dálce probleskovaly ledovce a stezky lemovaly divoké kosatce. Horší zážitky přišly s nocí, poněvadž je oblast přísně chráněná a nesmí se zde stanovat. Refugií je zde vcelku dost, ale nejlevnější se pohybují okolo 17 euro na osobu. Naštěstí existují i o něco méně pohodlné varianty, kdy na vás čekají deky za dveřmi kostelíka či několik svíček v budce plné myší.

Maratonek na závěr?

Pokud se nechystáte dojít přes ledovcové pláně a křivolaké lesy až k moři, městečko Benasque je jedním z vhodných výstupních míst. Právě odsud míří organizované i neorganizované výpravy vstříc nejkrásnějším scenériím a nejvyšším vrcholům Pyrenejí včetně Pico de Aneta. V létě se sem sjíždějí nadšenci horské turistiky a v zimě milovníci lyžování, proto je možné velmi snadno v městečku i okolí sehnat ubytování jakékoliv kategorie.

Řada obchodů s vybavením a nesčetné množství různých restaurací i kaváren nijak nenarušují tradiční ráz kamenných domečků a relativně poklidný chod v ulicích. Jednou do roka se však celé Benasque obrátí vzhůru nohama, když se zde pořádá několik trailových běhů od maratonu až po 109 km. Celý závod má neskutečně nabitou atmosféru a mnozí lidé ani nejdou spát, když sledují běžce na nejdelších tratích.  Poté se zase zdejší život ukolébá do poklidnějšího tempa. Po sestupu z hor zde můžete doplnit zásoby nektarinek, baget a chorriza anebo posedět nad některým z tradičních jídel v příjemné restauraci. Dokonce odsud jezdí pravidelné spoje do Barcelony, takže je možné z horského klidu vyrazit do víru kulturního i přímořského života.

Autor: Picková Zdeňka

Mohlo by vás zajímat:

Pyreneje - průvodce

Skrytá perla Španělska – Galicie

BASKICKO – španělské autonomní území