Haka v Anglii

Do země, která vystoupila nedávno z Evropské Unie, jsem se podívala už několikrát. Nejvíce to bylo se školou. Zatím ale největší a nejživější zážitek pochází z minulého roku (září 2015), kdy se konalo Mistrovství světa v rugby a právě Anglie byla hostitelskou zemí.  Přijely silné sestavy z celé Země – Japonsko, Fidži, Francie, Austrálie, ale nejvíc nás zajímal Nový Zéland, jehož jsme fanoušky. A právě na něj jsme pořídili lístky. Byl to náš první velký zápas rugby, který jsme kdy sledovali. Od té doby jen čekáme na další a další.

Mistrovský Londýn

Samozřejmě kvůli jednomu zápasu bychom sem necestovali. Naplánovali jsme si tedy, že, když už jsme tu, prozkoumáme námi zatím nenavštívená místa Londýna a univerzity Oxford a Cambridge.

Mezi prvními navštívenými v den zápasu byla loď HMS Belfast kotvící na druhém břehu Temže než londýnský Tower. Velká výstavní bitevní loď nás nadchla hlavně svou velikostí. Tři patra se nedala projít jen tak za hodinu. Strávili jsme tu nejméně dvě hodiny, ale asi bychom ji prolezli ještě víc, nebýt času, který nás tlačil, protože další památka čekala.

Ze zkušenosti ze školních výletů sem jsem navrhla vzít si místo metra lodní taxi. Za chvíli dorazilo. Sice se trmácí ze strany na stranu, a coby několik set metrů staví v zastávkách, ale provezlo nás velkou částí řeky a v poměrně dlouhém čase stráveném na něm nám ukázalo oba břehy. Všichni byli nadšení, vzali bychom si jej znovu.

Naše cílová zastávka byla u nedávno opravené lodi Cutty Sark, kterou jsme doposud sledovali o přestávkovém programu s Robem Bellem na britském televizním kanále. Teď jsme ji viděli naživo.

Je to asi klišé, ale je opravdu ohromná! Krásně spravená a hrdě stojí na svém čestném místě. Cestou po její palubě i podpalubí jsme sbírali razítka, osahávali si lana, točili kormidlem a žasli. Oběd nastal v zápětí.

Poražená Namibie

Večer nastal okamžik, na který jsme se dlouho těšili. Zápas novozélandského All Blacks proti Namibii za chvíli začínal. Před vstupem do velké národní arény jsme ještě navštívili místní Fanzone, dostali papírové vlaječky a mohli jít dovnitř.

Sice byli hráči asi dvakrát větší než mravenci, výhled jsme ale měli dobrý a zápas stál za to. Nejdřív byly tréninky, teprve po chvíli samotný hřeb dne. Hymny, nezapomenutelná Haka a první výkop s odpočítáváním diváků. Následovala pětka za pětkou, mlýny, výkopy, srážky, respektování rozhodčího. Než jsme se nadáli, osmdesát minut hry bylo za námi a my se mohli radovat z další výhry budoucích mistrů světa. Jako jediní na světě už třikrát.

Sice někdo řekne „osmdesát minut, to se nevyplatí“, my myslíme, že naopak. Musíme využít situace, kdy je taková událost poměrně blízko Česka, navíc na území Evropy. Užíváme si vzpomínky, rádi se díváme na fotky z rugby i další cesty, kterou jsme podnikli hned další den po zápasu.

Tak tedy vzhůru na sever do Cambridge!