Vzpominky na Grenadu

Naposledy jsem čtenářům nastínila, jak jsme se do Grenady dostali – složitě ale přeci. Nyní přichází na řadu vyprávění o tom, co jsme tam všechno viděli a zažili. 

Po náročné cestě na kakaovou farmu, kde jsme měli strávit necelý měsíc, jsme se nejvíc těšili na spánek. Za vůně dřeva a kakaových bobů (které zde byly ve vedlejší místnosti uskladněny) se nám usínalo báječně.

Ráno nás probouzelo horko a sluníčko tlačící se do našich okenic. Jen co jsme pootevřeli dveře, začali nás vítat psi, nerozlučná dvojka, která se stala našimi parťáky a strážci domečku. Jakmile se k našemu obydlí přiblížil někdo cizí, rozštěkali se jak vzteklí. Jejich nejoblíbenějším jídlem byly kokosy a mango. Ke kokosům se špatně dostávali, pokud jim ho někdo nerozsekl, ale mango jsme před dveřmi nacházeli skoro každé ráno. Pokaždé jsem to těm psiskám vzala, protože ty potvory našly ty největší a nejsladší manga v okolí a na nás nezbylo téměř nic!

     Pláž

K moři jsme vyrazili hned druhý den. Nebyla to daleká cesta. Pár desítek metrů dolů z kopce. Moře je tu jinačí, než na co jsme byli v Karibiku zvyklí. Žádná azurově modrá voda a světle zářivý písek. Dominantou byly skály, kameny a tmavě modrá voda. Byla to příjemná změna. Polehávali jsme si na hřejivých obřích kamenech a nechávali se ocákávat mírnými vlnkami. Někdy stály vlny vážně za to a to jsme si pak do vody ani netroufli jít. Užívali jsme si tornáda vln šplouchající vysoko nad naše hlavy a domů jsme pak šli samozřejmě celí mokří.

     Chajda

Dost času jsme trávili v naší chajdě. Opravdu jsme si ji zamilovali. Byla úplně obyčejná a asi v tom bylo to kouzlo. Ložnice, kuchyňka a veranda, všechno krásná ruční práce ze dřeva. Snad jen trouba ze dřeva nebyla. Na verandě jsme měli pohodlné (jak jinak než dřevěné) židle, kde se mi náramně četlo a houpací síť, ve které se zas příjemně usínalo. Pod chatkou rostly mandarinky, palmy s kokosy, kavajáva (guava) a graviola (soursop – proti rakovině účinější než chemo + čaj z listů dobrý na prostatu a navíc chutná skvěle). V blízkém okolí jsme si potom mohli dojít pro grep, mango, několik druhů banánů, maracuja, rajčata, calaloo (zelené cosi, co nedokážu k ničemu přirovnat), muškátový ořech (nutmeg), papáju a malabarský špenát (spinach vine). Všechno chutnalo naprosto skvěle a neporovnatelně s tím, co jíme doma, proto to pro nás byl tak trochu gastronomicko-zážitkový pobyt.

     Zátoka

Co se týče ostatních surovin, na výběr moc nebylo. V naší vesnici byly jen dva obchůdky (kdyby nám někdo neřekl, že je to obchod, tak bychom to ani nepoznali), kde jsme měli na výběr z několika málo základních surovin. Další možností bylo nakoupit si ve městě na trhu nebo v o něco větších obchodech, některých až překvapivě moderních a široce zásobovaných. Do města jsme se však dostali jen zřídkakdy.

V naší dřevěné kuchyňce jsme si vařili dost skromně, ale díky místním ingrediencím hodně chutně. Například buchta s úžasně sladkými banány a téměř každovečerní kakao, které v žádném případě nepřipomíná chutí ani kvalitou našeho Granko, to byly často naše oblíbené zákusky ke karetním hrám.

Dost už ale o jídle, jak všichni dobře víme, koláče nejsou bez práce. Na kakaové farmě jsme čekali nějaký pořádný zápřah, ale byla to pohoda. Kakaové boby místního farmáře sloužily především k výrobě čokolády. Prvním krokem je sběr bobů z kakaovníků v buši téměř za domem. My jsme přijeli po sběru, v době, kdy už se nechávaly boby kvasit. Našim jediným úkolem bylo, abychom každý den ráno přeházeli všechny boby z jedné obří kádě do druhé, aby se boby promíchaly a měly tak všechny stejnou teplotu (byli byste překvapení, jak bývala vždy spodní vrstva bobů horká). Tohoto úkolu se rád ujal můj přítel, který to bral jako ranní rozcvičku a přehazoval boby lopatou v rekordním čase.

Po kvašení následovalo sušení, takže jsme boby museli přenést na obrovské dřevěné pláty, které se daly zasouvat pod střechu pro případ, že by sprchlo. Našim novým úkolem pak bylo zhruba každou hodinu otočit sušící se boby technikou šoupání nohama mezi řádky kakaa na dřevěných plátech. To byl úkol vždy tak na 10 minut. Ve zbytku času jsme odpočívali v naší chatičce a vyhlíželi počasí. Když se vyskytly strašidelné mraky, boby jsme rychle schovali.

Dobrovolně jsme se zapojovali i do dalších aktivit jako je oprava aut a sekání rostlinných škůdců kakaovníků mačetou. Já osobně tedy do buše sekat mačetou nešla, asi bych si dřív usekla nějakou končetinu a na auto jsem také koukala jako husa do flašky, ale pomáhala jsem alespoň přebírat upražené boby apod.

Odpoledním zvykem se pro nás stala procházka k moři, kde jsme se vyhřívali na kamenech, potápěli se a často pozorovali západ slunce.

Občas jsme se vydali k pár kilometrů vzdálené pláži. To už byla pláž v pravém slova smyslu, protože tam byl písek. Zajímavé je jen to, že se jednalo o tmavý až černý písek. Upřímně jsme tam nebyli moc rádi, protože kousek od pláže měli chatrče a domky místní obyvatelé, pro které jsme byli středem pozornosti. Kromě toho, že jsme pro ně znamenali peněženky, ze kterých může něco kápnout, byli jsme bílí, což tu bylo téměř kuriozitou a poprvé jsem zažila posměchy dětí kvůli tomu, že jsem bílá. A to jsem v té době z mého pohledu byla jak černoch. Abychom se tedy vyhnuli ne moc příjemným pohledům a nabídkám ke koupi, rozhodli jsme se vzdálit od pláže a udělat si procházku přelézáním kamenů u pobřeží. Po mírném horolezení jsme se dostali někam, kam sem ani nečekala. Narazili jsme na opuštěnou překrásnou písčitou plážičku, kde jsme se mohli nerušeně potápět a povalovat. Není nad soukromí!

       Maracuja

Po tom, co jsme se seznámili s jednou Němkou, která na Grenadě už dlouho žije, jsem se jí svěřila s mým pocitem, že na nás místní hrozně zírají. Podle jejího názoru to nebylo jen tím, že jsme běloši, ale i tím, že nosíme (především já) krátké kraťasy, což tu není běžné. A skutečně, po této informaci jsem si uvědomila, že místní obyvatelé zřídka nosí kraťasy. Většinou je potkáte v dlouhých kalhotách i přes to, že je vedro na padnutí. Je to ale na druhou stranu ochrana před miniaturními muškami, které koušou a znepříjemňují všem život.

Zdejší lid bych ohodnotila jako ochotné, často si navzájem pomáhající a spolupracující obyvatelstvo. Je tu však velká nouze o práci. Pokud někdo má to štěstí, že vlastní loďku nebo potápěčské vybavení, aby mohl něco ulovit, prodává ryby a mořské potvory. Někteří vyvolení mají tu čest pracovat na státních zakázkách nebo se věnovat řemeslné práci, ostatní farmaří nebo živoří. To se odráží v jejich obydlích, která jsou často primitivní a bez komfortního vybavení. Mnoho lidí v neděli vyráží do kostela. Jejich zpěvy doléhávaly až k naší chatce a jedno odpoledne nám zpestřila i jakási vojenská přehlídka místního junáckého sboru. Také tu frčí marihuana, která je vedle turismu tím největším zdrojem příjmů.

Pokud byste se rádi dozvěděli něco více o Grenadě a našich zážitcích z tohoto charismatického ostrova, můžete si pokračování přečíst příště.

Autor: Lucie Dvořáková

Minulý cestopis z Grenady:

Trnitá cesta do panenské Grenady