Trnitá cesta do panenské Grenady

Tak a konečně jsem se dobrala až k tomu, abych vám mohla povyprávět o mém nejoblíbenějším karibském ostrově – Grenada. Oblíbenost určitého místa není vždy určena hmotnými krásami, ale také pocity a zážitky s místem spojené. Proto nemohu objektivně říci, že Grenada je nejlepší karibský ostrov. Je to ostrov, na kterém jsme poznali úžasné a inspirující lidi, kde největším bohatstvím je příroda sama.

O Grenadě jsme přemýšleli už dlouhou dobu při našem pobytu na ostrově Aruba. Dozvěděli jsme se, že na tamní kakaové farmě žije Kim a Lylette - pár, který hledá pomocníky na výrobu organické čokolády. Jelikož naše cestování bylo velmi nízkonákladové a za pomoc Kim a Lylette nabízeli vlastní chatičku s výhledem na moře, odhodlali jsme se tam vyrazit s tím, že se nebojíme jakékoli práce.

Jak se dalo čekat, cesta nebyla bezproblémová. Z Aruby jsme si koupili letenky s přestupem. Už jsme dopředu předpokládali, že let bude mít jako obvykle zpoždění, takže jsme si na přestup nechali velkou rezervu. Stala se ovšem jiná méně předvídatelná věc – jeden z dopravců, se kterým jsme měli letět, zkrachoval a zrušil většinu letů. Složitě jsme museli vyřizovat storno letenek a vrácení peněz. Stálo nás to spoustu úsilí, nervů a nakonec i peněz, protože náhradní letenky byly znatelně dražší. Navíc jsme museli podstoupit dva přestupy.

První přestup nás čekal ve Venezuele. Jelikož jsme zde měli strávit skoro celý den, nebylo možné, abychom přečkali celý čas v přestupové zóně letiště. Museli jsme přes kontrolu vstoupit do země. Alespoň jsme dostali do pasu venezuelské razítko.

Po vyzvednutí zavazadel na všechny cestující čekala policejní eskorta (alespoň jsem se domnívala, že je to policie). Naběhli na nás, některých se vyptávali, ostatním prohrabávali věci v zavazadlech. Zřejmě zjišťovali, zda nevezeme do země nějaké zboží. My jsme očividně žádné zboží k prodeji nepřeváželi, nicméně se na nás sesypali další chlapíci v uniformách po zjištění, že se do rána budeme zdržovat na letišti kvůli navazujícímu letu. Začali nám nutit výměnu peněz a vysvětlovali nevýhodnost výměny ve směnárnách. Už na Arubě jsme dostali pár tipů, čemu se zde vyhnout a co očekávat. Věděli jsme tedy, že nesmíme nikomu naletět, ale od chlápků v uniformách bych žádný podvod nehádala. Nicméně jsme si nenechali vymluvit díru do hlavy a vysvětlili jsme jim, že jídlo máme, tudíž peníze nebudeme potřebovat a kdyby náhodou, tak zaplatíme kartou.

Noc jsme strávili nejdříve v prostorách ve stylu KFC (kde nás neustále sledovali chlapíci v uniformách) a poté v hale před odbavovací zónou. Ve spánku jsme se střídali nebo jsme každou chvíli otevřeli oko. Po hale se v uniformách a s puškou procházeli kluci ve věku okolo 15 let. Těšili jsme se, až budeme odbavení sedět v odletové zóně. Ani tam jsme ale neměli klid. Z jakéhosi důvodu spolu s několika dalšími jmény začali vyvolávat jméno mého přítele. Všichni vyvolaní byli odvedeni kamsi k letadlu, kde na ně čekali příslušníci venezuelské armády. V zavazadlech vybraných jedinců se prý nacházely nebezpečné předměty, a proto bylo všem přikázáno, aby vyndali obsah svého zavazadla. Přítel kvůli tomu musel roztrhat fólii, kterou jsme měli na krosně a ve spěchu rozbil horní zapínání batohu, takže jsme se potom děsili, co se nám všechno při přeletu z batohu ztratí. Ani v jednom zavazadle se žádný nebezpečný předmět nakonec nenašel. Škody na batohu reklamujeme dodnes.

Venezuela na nás tedy dobře nezapůsobila, ale na dalším přestupním místě to už bylo o něco lepší. V Trinidad a Tobago bylo krásné počasí, a tak jsme si čekání na další spoj krátili pod mangovníkem kousek od letiště. Druhý den ráno jsme konečně přistáli na Grenadě.

      Mapa ostrova Grenada, zdroj openstreetmap.org

Letiště bylo na naše očekávání miniaturní. Asi za 10 minut jsme byli venku i s absolvováním všech běžných letištních procedur. Z letiště jsme měli ještě pěknou cestu před sebou. Jelikož byla neděle, autobusy nejezdily, a tak jsme se rozhodli stopovat. Sice nás přemlouvali až otravní taxikáři, ale já jsem si trvala na svém.

Zelená Grenada

V tom děsném pařáku s tunovými krosnami to byl zážitek. Už jen výšlap na kopeček k silnici byl výkon. Měli jsme ale štěstí. Auto s čínskou posádkou nás dovezlo do bližšího městečka, odkud jezdily autobusy. Nepředstavujte si klasický autobus jako u nás. Byla to stará dodávka s několika sedačkami. Černoch po nás chtěl asi 6 dolarů. Čekali jsme místní dopravu levnější, ale souhlasili jsme. Potřebovali jsme se dostat dál, odkud jezdí autobusy až do Crayfish Bay. Na konečné sem černochovi předala 6 USD. Koukal trochu překvapeně ale neřekl vůbec nic. Až později jsme se dozvěděli, že se zde platí místními (a ne americkými) dolary, které mají o hodně nižší hodnotu.

Grenada - pobřeží

Další návazný autobus měl jet kdoví kdy. Raději jsme tedy pokračovali ve stopování. Poznali jsme tak několik Grenaďanů, kteří jsou podle všeho docela ochotní a přátelští. Podařilo se nám stopnout několik aut. Po cestě jsme pozorovali krásy zeleného ostrova a poslouchali doporučení, kam se jít potápět a kde je nejvíc ryb. O moc víc informací jsme si od řidičů nevzali, protože jsme jim špatně rozuměli. Angličtina zdejšího obyvatelstva je dost nesrozumitelná.

Grenada - vyhlidka na moře

Stopování nám zabralo značnou dobu, jelikož nás každé z aut popovezlo jen kousek, ale nakonec jsme se zdárně dostali na místo určení!

Z naší chatičky na kakaové farmě jsme byli naprosto nadšení. Celá ze dřeva, s verandou a houpací sítí. Výhled přes palmy přímo na moře. Ta náročná cesta za to určitě stála!

Grenada - výhled z okna

Těším se, až vám příště blíže popíšu náš strávený čas a přírodu na Grenadě. Jsou to rozhodně lepší vzpomínky než na naši cestu sem.

Autor: Lucie Dvořáková

Další cestopisy z Grenady:

Vzpominky na Grenadu

Ještě chvíli v Grenadě