Ještě chvíli v Grenadě

A nyní přichází čas na pokračování našeho grenadského vyprávění. Mimo jiné jsem v minulých dílech popisovala naší chatičku, ve které jsme pár týdnů ve vesnici na ostrově Grenada žili. S onou chatkou mám spojeno spoustu hezkých vzpomínek a pocitů.

Nejhezčím pocitem úžasu a štěstí pro mě bylo asi pozorování opic na protějším kopci. Člověk si tak snídá na verandě a najednou si všimne, jak si nedaleko něj v buši opice přeskakují ze stromu na strom. Samozřejmě, že jsem už viděla opice v zoo, ale tady sem byla nesmírně vděčná, že můžu být součástí té přirozené a nám Evropanům tak blízké a přitom vzdálené přírody.

Sirný pramen

Spoustu dalších přírodních krás jsme viděli při našem výletu do sirných lázní. Jednalo se o sopečný horký pramen, který tu v pralese utvořil dvě menší sirná jezírka. Bylo moc příjemné si zarelaxovat v té smrduté teplé vodě s pohledem na bambusy a jinou bujarou zeleň. Po prohlídce okolí (tedy buše) jsme se vrátili k parkovišti a vyrazili na cestu zpět. Jestli jste se už chtěli lekat, že tu bylo parkoviště, tak se můžete uklidnit, byl to jen kus planiny, u kterého postávali dva hlídači. Žádné parkovné po nás nevyžadovali, tak člověku zůstával rozum stát, co tam měli vlastně za smysl.

Cesta zpět byla parádní. Z korby Land Rover veterána jsme měli vše z první ruky. Vraceli jsme se po východním pobřeží, takže jsme ostrov objeli doslova celý. Grenada je zelená perla. Pohled na hory a i výhled  z nich je opravdu přenádherný.

Buš

Abychom si užili i trochu kultury, podnikli jsme také výlet do hlavního města Saint George's. Svezli jsme se s panem domácím Kimem na Land Roveru, což byla „cool“ cesta. Člověk si připadal jako na safari projížďce - akorát bez zvířat. V tom veteránském voze jsme sebou házeli takovým způsobem, že jsme si občas dali ránu do hlavy. Ve městě jsme pak prozkoumávali místní architekturu a zboží na trzích. Abych to tak zhodnotila, některé stavby stály za povšimnutí, ale velké procento z nich připomínaly spíše ruiny. Trhy byly zajímavé. Ve stánkách jsme si mohli koupit převážně ovoce a zeleninu a našly se tu i klasické kamenné obchody. Hlavní město je očividně tím nejzmodernizovanějším místem ostrova, což je jistě příčinou a možná i následkem velkého počtu turistů, kteří sem jezdí, ubytovávají se a rekreují.

Západ slunce

Po tom, co jsme usoudili, že na Grenadě jsou dost drahé všechny mořské plody, i přes to, že je tu lov mořských potvor hlavním „podnikáním“, rozhodli jsme si něco ulovit sami. Ryb jsme viděli při potápění dost, neměl by to být žádný problém. To jsme si mysleli do doby, kdy jsme opravdu začali rybařit. Ale usuďte sami, jestli se to dá nazvat rybařením...

Základní rybářské vybavení (háček a provázek) jsme si vzali z plechovky poslední záchrany, kterou jsme s sebou dostali na cesty. Jako návnadu jsme zvolili kukuřici a náhodně nalezenou stonožku. Jelikož bychom provázek s háčkem a návnadou daleko z kamenitého břehu nedohodili, šli jsme na to fikaně. Se šnorchly a v potápěčských brýlích jsme spustili návnadu směrem k hejnu ryb přímo ve vodě. Pak už jsme jen čekali, až se ryba zakousne. A zakousla se! Jako zkušená rybářka jsem prudce zatáhla za provázek, aby se háček zasekl, ale místo toho se provázek utrhl a ryba odplavala i s háčkem. Tak jsme si na rybě nepochutnali...

Můžeme se ale pochlubit i úspěšným lovem. Na internetu jsme shlédli video o velké delikatese – mořském ježkovi a to nás navnadilo.

Můj přítel je výborný free diver, takže dokáže zadržet dech na tak dlouhou dobu, že já bych byla už dávno udušená a potápí se do hloubky jako lovci perel. Proto se sám pověřil, že se pro ježka potopí a pokusí se ho odtrhnout od kamene, na kterém byl pevně přichycen. Aby přítel neskončil s bodlinami v ruce, vymyslela jsem, že ježka nabere do sítka, který jsem vzala z kuchyně. Plán fungoval, jen jsme trochu nedomysleli, jak se přítel dostane s ježkem na souš. Nebyla tu žádná pláž a tedy ani pozvolné vylézání z vody, pouze přírodně vytvořená kamenná zeď, na kterou se člověk musel vyšplhat za šplouchání docela silných vln. S použitím jedné ruky se tedy člověk z vody nevyhrabe. Nezbylo mi proto nic jiného, než ze břehu chytat letící sítko s ježkem. Jistě jste už dopředu uhodli, že jsem sítko nechytila. Ježek spadl kamsi a sítko uplavalo. Po tom, co jsme doplavali pro sítko, opakovali jsme tento pokus ještě jednou - s podobným úspěchem. Napotřetí mého přítele napadlo, že mi z vody sítko s ježkem na břeh podá. Jak jednoduché a přesto účinné řešení! Kdyby nás někdo pozoroval, hodně by se nasmál.

Ježka jsme rozbili kamenem a vykuchali tu část, která měla být gurmánskou pochoutkou. Nebylo to špatné, ale usoudili jsme, že nám to na ochutnání bohatě stačilo.  

Před mořskými ježky preferujeme raději chlebovník, dužnatý plod tvaru a velikosti menšího míče, který se dá uvařit a připravit na nejrůznější způsoby. Bylo nám řečeno, že je to ovoce „chudých“, jelikož je dostupné téměř všude a kdysi dávno to byla v těžkých časech hlavní potrava otroků a chudých.

Ovoce

Vypozorovala jsem, že většina místních obyvatel má alespoň nějakou zahradu, čímž si oddělují svůj pozemek a majetek. Buš se takto ohraničit nedá a přesto tu je i buš vlastnicky rozdělena. Jak kdo pozná, kde končí a začíná jeho pozemek? Moc přesně asi ne, ale všeobecně se toleruje, když si někdo dojde na něčí kus buše třeba pro pár grepů.

Muškátové ořechy v květu

Muškátový oříšek

Nedaleko za našim domem byla buš s banánovníky a kakaovníky. Rostly tu i stromy s muškátovými ořechy (nutmegy) obalené v krásně červeném muškátovém květu. Sběr muškátových ořechů je taktéž jednou z možností, jak si něco vydělat. Prodat je však místní mohou pouze státu za regulovanou cenu, takže to zřejmě žádný „odvar“ nebude.

Příště už se z Grenady dozvíte jen něco málo o místní dopravě a odjezdu do další karibské destinace – Tobaga.

Autor: Lucie Dvořáková

Počasí v Grenadě

Dříve napsáno:

Trnitá cesta do panenské Grenady

Vzpominky na Grenadu