Australský deník – přílet

V noci jsem toho moc nenaspala. Celou dobu jsem musela myslet na to, jak bude probíhat let a můj první den v Austrálii. Brzy ráno mě měl odvézt na letiště taťka. Mamka se vypotácela v noční košili, aby se se mnou rozloučila. Opravdu nesnáším loučení! Měla jsem na krajíčku.

Při pohledu z okénka letadla na letiště Václava Havla mi proběhli hlavou všichni ti, po kterých se mi bude stýskat a bylo mi úzko. Rozbalila jsem si balíček od sestry, který jsem měla otevřít až v letadle. Byla tam velmi dojemná básnička a řetízek s přívěškem kompasu. Prý abych vždy našla cestu zpět domů. To už jsem slzy neudržela.

Čekala mě více než jednodenní cesta z Prahy do Sydney s přestupem v Koreji. Na internetu jsem se dočetla, že se v rámci zakoupení letenky mohu zúčastnit nějaké transit tour po Soulu. Měla jsem zhruba 3 hodiny čas, takže proč ne! Bylo ale o nervy najít stanoviště agentury, která tyto prohlídky organizovala, i přestože jsem si doma vytiskla plánek. Dokonce ani slečna na informacích neuměla pořádně anglicky, atak si mě posílali z jednoho konce letiště na druhý, až už jsem přestávala doufat, že se na nějaký výlet dostanu. Nakonec jsem to ale našla a zvolila si zhruba 2 hodinovou tour.

Letiště Incheon

Soul

Buddhistická zvonice

Odvezli nás autobusem nedaleko letiště kamsi k buddhistickému chrámu zasazeného v přírodě, z jedné strany s pozadím města s výškovými budovami. Zahrady a prostory kolem chrámu byly kouzelné. Stálo to definitivně za to. Na zpáteční cestě nás průvodce vzal do Deokjinjin, válečné pevnosti. Také zajímavá zastávka, ale chrám určitě vyhrál.

Deokjinjin

Ani v navazujícím letu ze Soulu jsem oka nezamhouřila. Prášky, respektive placebo na spaní, neúčinkovalo. Po přistání a kontrole jsem se cítila jako zombie. Nicméně jsem musela sebrat síly a dostat se ke své pozdější kamarádce Monče, Češce, na kterou jsem dostala kontakt komplikovanou shodou okolností a která byla ochotná mi u sebe doma uschovat kufry, zatímco budu u Peteho bydlet na gauči.

K využití veřejné dopravy musí mít člověk jakousi Oyster card, což jsem se dozvěděla až na letišti, když jsem se vyptávala kolemjdoucích. Skoro nevím jak, ale k Monče jsem se dotrmácela. S otevřenou náručí mě přivítala a představila svým kamarádům, které ubytovávala.

Pak mi ještě zbývalo dostat se téměř na opačnou stranu Sydney, na místo, kde mě měl vyzvednout Pete.

Byla jsem po tom všem vyřízená, ale Pete, jako skvělý hostitel, mi chtěl ukázat na přivítanou alespoň kousek Sydney, a tak mě hned zavezl na blízkou super vyhlídku, vzal na jeho oblíbený hot dog a projel se mnou skoro půlku Sydney. Bylo to od něj hrozně hezké a já byla tak unavená, že jsem mu v angličtině skoro vůbec nebyla schopná něco říct a pořádně odpovědět, natož plně vnímat, co je kolem nás.

Pár nocí jsem tedy přespala u Peteho v obýváku na gauči. Na oplátku jsem mu chtěla uvařit něco českého. Zjistila jsem, že na většinu českých jídel nenajdu v obchodě všechny ingredience, takže jsem ze všeho vymyslela jen bramboráky. Pro nás dost obyčejné jídlo, ale byl z toho nadšený a říkal, že nic takového ještě nejedl. Tak snad to byla pravda. :)

Po první noci u Peteho, kde jsem se konečně už trochu vyspala, jsem hned ráno vyrazila do agentury, kde jsem se měla dozvědět víc informací ohledně školy atd. Většinou jsem se přemisťovala autobusem nebo vlakem, který  vzhledem a rychlostí připomíná spíš naše metro. Cestování vlakem po Sydney je pohoda, vše je celkem jasné a přehledné. Zato autobusem je to tragédie. V autobusech nehlásí stanice, takže pokud město neznáte, nebo nesledujete GPS, tak jste nahraní. Já jsem s tím měla celkem problém, protože se mi milionkrát stalo, že se mnou můj mobil nechtěl spolupracovat a já byla úplně ztracená.

Po cestě do agentury jsem se taky samozřejmě několikrát ztratila. Můj orientační smysl, jako u většiny žen, není nejlepší a ulice v Sydney jsou téměř jedna jako druhá. Lidé jsou tu však úžasní a snaží se vám pomoci, i když zrovna očividně někam spěchají.

V agentuře mi dali první instrukce jako - kde jak si koupit SIM kartu, kde a jak si založit bankovní účet, kde mám školu a jak požádat o daňové číslo.

Další den byl ve znamení vyřizování všech nezbytností. Pak už jsem se mohla těšit na svůj první den ve škole. Dopředu jsem se byla podívat, kde to zhruba je, abych opět nezabloudila.

Když bych to shrnula, tak první dny byly tedy docela krušné, ale už i v tak krátké době jsem stihla poznat několik dobrých a obětavých lidí, což je úžasné. 

  Autor: Lucie Dvořáková

		Zastávka v Sydney	Cesta do Austrálie	Letiště Sydney

Zdroj videa: YouTube CC, Le Monde en Vidéo Sydney