Cestopis: Ronda – město rozťaté propastí

Jako kdyby nadpozemská bytost bouchla pěstí o zem, část půdy se propadla a zbytek zůstal nahoře. Tak ční domy na více než sto metrů vysokých skalních útesech do okolní krajiny. Jako kdyby někdo švihl mečem. Tak je rozděleno město na dvě části průrvou pojmenovanou Tajo de Ronda. Historické město s bohatě zachovalým architektonickým jádrem a s ukázkovou klasickou španělskou koridou. To je Ronda, perla jižní Andalusie, která je třešničkou na dortu pro všechny poznávací zájezdy do jižního Španělska.

Město s 30 000 obyvateli nabízí cestovateli krátký, ale o to silnější zážitek. Ideální je na jedno- až dvoudenní zastávka, která může být naplněna intenzivními návštěvami po památkách a muzeích, nebo také poklidným blouděním po městě a okolí, kdy je velmi snadné nechat se očarovat působivými výhledy. Ať už si prohlížíte hluboce zaříznutou průrvu, kterou protéká řeka Guadalevín, nebo se díváte do okolní krajiny z některé restaurace na útesech.

Město v dešti

Když jsme do Rondy přijeli, zrovna jemně pršelo a foukal ostrý studený vítr. Dokonce jsme z mostu Puente Nuevo viděli duhu. Zdejší oblast patří totiž ve Španělsku k těm deštivějším. Zvláště v dubnu, kdy jsme tam zavítali my. Byli jsme trochu skleslí, ale jak říkal jeden místní chlapík, někdy prostě pršet musí, abychom měli co pít. A nemyslel tím vodu, ale víno. To je nepochybně jasná, ale stejně tak hluboká pravda.

Prohlédli jsme si ve skupině Nový i Starý most, obešli renesanční i novější památky. Samozřejmě jsme také sestoupili do kaňonu. Ze skalní soutěsky je Nový most ještě mnohem působivější než svrchu. Připomněl mi atmosféru z knihy a filmu Pán prstenů. Ten, kdo si tuto krátkou procházku z kopce a do kopce nechá ujít, přijde o nezapomenutelný pohled a Ronda tak pro něj není objevená celá.

Prošli jsme se také po plošině Vega de Ronda, což je okolní zemědělská krajina s domky, sady oliv a jasně zelenými poli. Cesta mezi obdělávanou půdou nás postupně zavedla do borovicového lesa a zpět k okraji tohoto sympatického městečka. Déšť postupně zesiloval a i zkušení cestovatelští matadoři zaveleli k ústupu. V poklusu jsme se dostali k hotelu v okamžiku, kdy se venku strhla pravá průtrž. Naštěstí jsme ty proudy vody sledovali už se skleničkou místního červeného v ruce v místním baru.

Pohodový večer

Kvůli deštivému počasí jsme zvolili spíše návštěvu zdejších muzeí a obchodů. Prošli jsme muzeum vína, kde nás nepříliš přívětivá slečna pohostila několika vzorky vinného moku, a muzeum lovu, kde na nás za zdi zírali trofeje ze zdejších divokých hor. Poté ještě koupit něco na památku, třeba lovecký nůž, a hurá do restaurace.

Základem občerstvení se opět stalo místní vyhlášené červené víno. K tomu jsme přikusovali z malých talířků nejrůznější tapas: nakládané olivy a ančovičky, kousky ryb v cibulovém košíčku, mleté maso pečené na mikrošpízu, kousek tortilly, malá paella a další dobroty. Došlo i na místní „chupitos“ neboli po našem panáky. Výborná vínovice, obsahující 55 „voltů“, výrazně připomínala balkánskou rakiji. Číšník se chlubil, že za svého mládí vypil této dobroty litr denně. No, nevypadal na to.

Noční zábavu obstaral fotbalový zápas Levante-Barcelona, který se samozřejmě odehrával pod taktovkou slavného katalánského týmu. Místní byli z výsledku zklamaní, ale i tak se bavili dál. Byla půlnoc a restaurace se stále ještě plnila. Začínala sobotní noc, která tady trvá až do rána. Tak do 6 hodin. Zatím všichni mluvili, mluvili a mluvili. Vzpomněl jsem si na to, co Španělé milují. Je to samozřejmě fotbal a dobré jídlo. Ale to, co je v jejich životě nejdůležitější, je mluvení. Mluvit se musí vždy a všude. Jeden přes druhého se překřikují, protože nedokážou mlčet.

My jsme se po zápase unavení odebrali spát na hotel. Ráno nás čekal přesun do dalšího krásného města Andalusie, jaký je bezpochyby Granada, kde nás toho čekalo ještě víc než dost. A ještě mnoho dalších míst bylo před námi.

Autor: Roman Kouřil, spolupracovník CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy Andalusie