Tajemství čtvrtě Marais

Je nedělní podzimní ráno a u kostela Saint-Gervais-Saint-Protait se setkáváme jako skupina milovníků Paříže, s doprovodem historika, publicisty, znalce příběhů, které historie Paříže skrývá – Michela Faula. Prostřednictvím jeho slov, anekdot, vysvětlení detailů této pařížské čtvrti, jejíž název pochází z bažin, se přenášíme do středověké Paříže.

Kostel Saint-Gervais-Saint-Protais, který se nachází za pařížskou radnicí Hôtel de Ville, na kterém díky průvodci identifikujeme tři architektonické slohy, dórský, iónský, korintský, se stavěl 150 let. Staré fotografie, které Michel Faul vytahuje z tašky, nám přibližují katastrofu z roku 1918, kdy byl kostel vybombardován německým dělem. Říká se, že náhodně, nechtěně, ale jakoby náhodou se to stalo právě během mše na Velký Pátek. Dozvídáme se, že strom, který dominuje malému náměstí před kostelem, zde není náhodou, ale symbolizuje místo, kde se ve Středověku podepisovaly důležité smlouvy a dohody. Často se před dveře zámků nebo před kostelů sázel jilm a místo, kde byl zasazen, byl místem shromáždění a úředníci sem chodili vykonávat spravedlnost, protože tribunál ještě neexistoval. Ve francouzštině existuje i rčení „Attendez-moi sous l'orme“ (Čekejte mě pod Brestem.). Strom byl během revoluce vyťat, ale aby se zachovala vzpomínka na tradici, na stejném místě zasadili nový strom.

Jen několik metrů za kostelem se ocitáme před typickým středověkým domem s fasádou zdobenou dřevěnými trámy, a průvodce nám odhaluje příběh domu z roku 1540. V 17. a 18. století bylo v Paříži hodně požárů, bylo zvykem omítat fasády sádrou a právě díky této technice se v Paříži zachovalo několik středověkých domů. Sádru těžili na Montmartru a z těžby sádry pochází i název stanice metra „La Blanche“ (Bílá). Na ulici „rue François Miron“ se nacházejí další dva středověké domy.

Procházejíc kolem pro Paříž typické zelené fontány se soškami čtyř žen, Michel nám vysvětluje, jak k nim město přišlo. V roce 1870 Francie ztratila oblasti Alsasko a Lorraine, v Paříži byla nouze i o vodu, o stravu. Bohatý frankofonní angličan Richard Wallace v roce 1871 financoval vybudování systému fontán. Kritériem bylo, aby byly viditelné a vyrobeny z jednoduchého materiálu (litiny). Symbolem fontán jsou čtyři ženy, které buď představují čtyři roční období, nebo čtyři ctnosti (krása, charakter, jednoduchost, střízlivost). Původně u nich býval položený i pohárek, ale z hygienických důvodů ho odstranili. Fontány „Wallace“ jsou zkopírovány i v jiných francouzských městech a také v zahraničí.

Další zastávkou je zeď při „Mémorial de la Shoah“, stojíme u zdi, která se nazývá „Mur des Justes“ (Zeď se jmény), kde pod listím okolních stromů hledíme na seznam 2693 jmen, lidi, uznaných Izraelem, kteří se ve Francii přičinili o záchranu Židů. Uvnitř memoriálu je zeď se jmény 76 000 deportováných Židů z Francie a hrobka symbolizující milion mrtvých Židů.

Král Henri IV udělal hodně pro Marais, právě on sem přilákal buržoazii a díky němu se zde začaly stavět soukromé zámečky, takzvané „Hotels“. Přícházíme k „Hôtel de Beauvais“, na fasádě jehož  upoutávají kolemjdoucí „mascarons“ (sochy hlav, lidských, zvířecích, zatraceně, fantastických). Hlavy ve tvaru lvů představují krále a hlavy ve tvaru beranů zde představují Catherine Bellier (Bellier znamená francouzsky beran). Jeden z „mascarons“ na nádvoří je portrét – hlava Catherine Bellier. Příběh tohoto architektonického skvostu je pikantní. Anna Rakouská se bála o mužnost budoucího krále Ludvíku XIV a poprosila svou služku a důvěrnici Catherine Bellier, aby budoucího krále „zaučila“. A protože Catherine Bellier (nazývaná také Cateau-La-Borgnesse), přesto, že už nebyla nejmladší a krásou neoplývala, si roli sexuální vychovatelky dospívajícího budoucího krále dobře splnila a za odměnu si mohla dát postavit v roce 1656 tento zámeček. Kuriozitami „Hôtel de Beauvais“ jsou i fakta, že zde bydlel Mozart, když jako 6 letý přišel do Paříže, natáčeli se zde filmy o sochařce Camille Claudel (v hlavní roli Isabelle Adjani) a také Kunderova „Nesnesitelná lehkost bytí“.

Další zastávkou plnou historie jsou pozůstatky hradeb Paříže, které měly původně tvar srdce. V roce 1200 se král Philippe Auguste účastnil křížových cest a aby za jeho nepřítomnosti byla Paříž chráněna. Paříž obklopili hradbami se 77 věžemi, vzdálených od sebe 60 metrů. Jak je pro Paříž typické, i zůstatek hradeb je místem, kde se snoubí historie se současností, dnes je tu školní dvůr gymnázia „Lycée Charlemagne“. Za hradbami je vstup do členitého nádvoří s diskrétním názvem „Village St Paul“. Dozvídáme se, že korunní princ Charles V si dal postavit „Hotel de Pol“, ze kterého už nic nezůstalo, ale zůstává prostor, který je vyplněn restauracemi, butiky a zajímavým, na kuriózní a krásné předměty bohatým, trhem se starožitnostmi.

Zámeček „Hotel de Sens“ je také bohatý na pikantní perličky z historie. Do roku 1622 Paříž nebyla arcibiskupstvím, arcibiskup sídlil ve městě Sens. V Paříži byl jen biskup, a tak když arcibiskup přijížděl do Paříže, míval sídlo práve v „Hotel de Sens“. Král Henri IV si vzal královnu Margot, nebyl to však svazek lásky. Margot se usídlila v kostele „Hotel de sens“ a zde přijímala své početné milence, ačkoli už nebyla ani mladá, ani hezká. A tak se tento církevní dům proměnil na dům milostných radovánek, před kterým neustále jezdily kočáry s milenci. Kvůli tomuto „provozu“ dala Margot před zámeček vysadit fíkovník. To vysvětluje i název ulice "rue du Figuier". V současnosti jsou v zámku prostory knihovny.

U čísla 1 ulice „rue de Fourcy“ se zastavujeme pod kamenným reliéfem, jednou z nejstarších vývěsních tabulí z roku 1767, znázorňujících řemeslo brusič nožů. Originál tabule se nachází v muzeu Carnavelet.

Název jedné z nejznámějších ulic čtvrti Marais, „rue Pavé“ (vydlážděná ulice) pochází z 15. století, kdy dláždenných ulic v Paříži ještě hodně nebylo. Zde se nachází Synagoga ve stylu „art nouveau“, navržená v roce 1913 Guimardem, který se proslavil svým projektem navržení designu vchodů do stanic metra, které se staly jedním ze symbolů romantické Paříže. Na synagogu Guimardovi hodně prostoru nedali a tak ji projektoval vertikálně, prostory uvnitř nejsou moc rozlehlé, ale mají několik pater.

Přejdeme po ulici „rue Pave“ vcházíme do židovské čtvrti, na mnoha místech slyšíme lákavé hlasy „Mesdames messsiers, Falafels“. Falafels je kulinářská specialita z Blízkého Východu, kuličky z cizrny nebo fazolí smažené na oleji.

Jedním z nejrušnějších a najveselších míst v Marais, je náměstíčko před „Marché des Longs manteaux“, na křižovatce ulic rue Vieille du Temple, des Hospitalières Saint-Gervais a rue du Marché-des-Blancs-Manteaux. V roce 1811 císař Napoleon rozhodl, že Paříž musí mít trhy a tak v roce 1813 se zde položil základní kámen prvního tržiště. Z hygienických důvodů se v roce 1823 řeznictví oddělilo, fasáda řeznické haly je zdobená dvěma fontánami, dvěma hlavami bronzových býků chrlících vodu.

Ubytování v Paříži

		Hotel de Paris Montmartre	Cena na noc pro dva - 2 015 Kč
		Montparnasse Daguerre	Cena na noc pro dva - 2 620 Kč
		Hôtel Des Batignolles	Cena na noc pro dva - 2 558 Kč

Při zastavení se na nádvoří jednoho z nejznámějších pařížských muzeí – Carnavalet, posloucháme historku o jediné soše krále, která se v Paříži zachovala a která není kopií, ale originálem. Během revoluce všechny sochy králů byly slité, kromě sochy Ludvíku XIV., Která byla ukryta. Postoj krále je zajímavý, jednu ruku má velkorysou, symbolizující dobro, avšak druhou rukou prstem ukazuje směrem dolů, čili místo lidu v porovnání s ním.

Odborná prohlídka končí na náměstí Place de Vosges, zanechává v nás zvědavost dozvědět se ještě více a potvrzuje skutečnost, že Paříž je nekonečná.

Zdrojem všech informací v článku je odborný průvodce Michel Faul.

Maria Dopjerova-Danthine, Paristep