Svanetie - perla Kavkazu

Když jsem se vydal do Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu, lákal mě především Kavkaz. A určitě nejkrásnější oblastí Kavkazu, kterou jsem navštívil, byla Svanetie.

Tento nádherný kraj v Gruzii je vklíněn mezi hřebeny Velkého Kavkazu a přístup sem byl po celá staletí velmi nesnadný. I proto si zdejší hrdý národ, Svanové, zachoval svoji svébytnost. Svanština je vzdáleně příbuzná gruzínštině a spolu s ní se řadí do jazykové rodiny kavkazských jazyků, podobných je ale pouze pár slov a běžně si Svanové a Gruzínci nerozumí. Svanové sice nevytvořili přímo vlastní stát, ale žili si vždy po svém. Zatímco zbytek Gruzie často obsadili Turci, Peršané či Rusové, Svany v jejich nepřístupných horách nechali tito dobyvatelé obvykle na pokoji. A když přesto hrozilo nebezpečí, ukryli se místní obyvatelé do svých kamenných věží, které jsou rozeseté po celé Svanetii.

Hlavními středisky Svanetie jsou horská městečka Mestia a Ušguli. Mestia má kolem 2000 obyvatel a je zde i muzeum Svanetie. Turisté do této oblasti dlouho nejezdili téměř vůbec. Průvodce Lonely Planet z roku 2005 například turisty nabádal k opatrnosti. Ve Svanetii donedávna řádily ozbrojené bandy a vláda neměla oblast zcela pod kontrolou. Bylo celkem běžné, že místní měli doma pro svou obranu kalašnikov. Bezpečnostní situace se ale poslední dobou podstatně zlepšila. Sám jsem navštívil tuto oblast v roce 2007 a nebezpečně jsem se tu necítil.

Vesnice Bečo

Do Svanetie jsem se vydal z pohraničního města Zugdidi. To leží u hranic s Abcházií, která se od Gruzie odtrhla už na počátku 90. let a vyhlásila nezávislost. I když většina států Abcházii mezinárodně neuznává, fakticky se jedná o nezávislou republiku, kterou nemá Gruzie pod kontrolou. Zugdidi mělo před válkou s Abcházií asi 50000 obyvatel, ale dnes jich tu žije více než dvakrát tolik, protože po válce sem uprchlo mnoho Gruzínců právě z Abcházie. Jedním z nich byl i Kacha Kviciani. Do Zugdidi jsem přijel maršrutkou a Kachu mi doporučil její řidič, když jsem se ho ptal na ubytování. Vyhledal jsem ho tedy a dobře jsem udělal. Nejenomže se z Kachy vyklubal velice zábavný chlapík, ale navíc jsem se dozvěděl, že má ve Svanetii příbuzné a že se u nich mohu ubytovat. Této nabídky jsem rád využil. Kachova rodina původně pocházela právě ze Svanetie, ale pak se odstěhovala do Suchumi, hlavního města Abcházie. Tam se Kachovi dařilo velice dobře, ovšem jen do doby, než vypukla válka. Celá jeho široká rodina musela po válce z Abcházie utéct a zanechat tam veškerý svůj nemalý majetek.

Ze Zugdidi jsem se do vesnice Bečo, kde žije Kachova sestřenice Nino, dopravil džípem. Funguje stejně jako maršrutka, čili jako hromadné taxi - má pevnou trasu, po které jede, a většinou i pevnou dobu odjezdu, cestou však nabere kohokoliv, kdo si na něj mávne. Cesta stoupá ze Zugdidi po prašné vojenské silnici vysoko do hor. Vzdálenost 129 kilometrů jsme nakonec ujeli 5 hodin, zpáteční cesta do Zugdidi (tentokrát maršrutkou) pak trvala o hodinu méně.

Ve vesnici Bečo jsem strávil celkem tři dny. Bečo leží asi tři kilometry od hlavní silnice Zugdidi-Mestia. Okolní krajina je úžasná a všemu dominuje špičatá hora Ušba, vysoká přesně 4700 metrů. Po horách se všude volně pasou krávy a prasata, ovcí je tu poměrně málo. Ve vesnici je několik typických svanských věží. Věže měly v minulosti obvykle 3 patra. Úplně dole byly chlévy pro dobytek. Nad ním žili lidé (teplo z chléva stoupalo v zimě nahoru) a úplně horní patro sloužilo v případě nebezpečí jako pevnost, do které se schovala celá rodina. Bečo je ovšem malá vesnice a není zde žádná hospoda nebo obchod. Místní obyvatelé musí tedy z velké části vyžít z toho, co si sami připraví a vypěstují. Žádného jiného turistu jsem tu nepotkal.

Nino Kviciani, Kachova sestřenice, je učitelkou. V létě měla zrovna prázdniny, a tak se starala o svoji nemocnou matku. Občas si trochu přivydělá tím, že u sebe doma ubytuje nějakého turistu. Jako učitelka na základní škole si totiž Nino vydělá jen asi 2000 Kč za měsíc, takže se jí hodí každá koruna. Platil jsem Nino 260 Kč na den, což byla skvělá cena, protože kromě noclehu zahrnovala i jídlo na celý den. U Nino to bylo fajn. Doma vyrábí mimo jiné chlebové placky a hlavně vynikající chačapuri. Toto typické gruzínské jídlo je v Gruzii k dostání prakticky všude a je to vlastně chlebová placka plněná sýrem. Když jsem šel přes poledne na výlet, zabalila mi Nino na cestu i svačinu (aneb chačapuri je vynikající i za studena).

U Nino jsem se také stal svědkem křtu. Zvláštnost spočívala v tom, že kněz přišel až do domu a křtil její starou nemocnou matku. Stará paní, která se narodila v roce 1932 během nejhoršího stalinistického teroru, totiž nebyla nikdy pokřtěná (komunisté v roce 1929 zakázali jakoukoli „propagaci náboženství“ a církevní obřady se často vůbec neprováděly) a tak jí křtili až teď na stará kolena. Její sousedka, která byla o několik málo let mladší, byla rovněž přítomna - šla jí za kmotru. Kněz vykouřil celou místnost kadidlem a stařenku pak pokřtil vodou z lavoru.

Jinak jsem strávil tři dny v Bečo couráním po zdejší vesnici a okolních horách. Měl jsem štěstí na počasí, bylo nádherně, a užil jsem si to. A to přesto, že jsem se z vesnice nedostal nijak daleko. Žádné turistické značky tu totiž nebyly a cesty, které vedou směrem z vesnice do okolí, obvykle po chvíli chůze zmizely. Dál by se člověk musel probíjet zdejší drsnou krajinou, což je velmi nesnadné.

V Beču se mi hrozně líbilo. Alpy v Evropě jsou také krásné, ale Kavkaz mě zaujal víc, protože je to tu ještě nezkažené masovou turistikou. Alespoň ve Svanetii určitě. Ale s návštěvou si pospěšte, protože to tak určitě nezůstane navždy. Svanetie je totiž předurčená stát se turistickým rájem. A ještě jedna důležitá rada: pokud pojedete do Gruzie, ať už individuálně jako já nebo třeba absolvujete zájezd Gruzie a Arménie, naučte se alespoň základ ruštiny. Trochu jsem se ruštiny obával, neboť mezi Gruzií a Ruskem panuje v posledních letech silná nenávist, ale byl jsem naopak velice příjemně překvapen. Gruzínci byli velmi rádi, že s nimi mluvím rusky, vždyť starší generace se učila tento jazyk povinně ve škole, stejně jako my. S angličtinou možná uspějete u mladší generace, ale pro většinu obyvatel je stále ruština světovým jazykem číslo jedna.

Petr Daubner, cestovní kancelář Mundo