Cestování po Karibiku: Z Grenady do Tobaga

Po třech týdnech v Grenadě se náš čas chýlil ke konci a nám nezbylo nic jiného, než se začít s tímto zeleným ostrovem loučit.

Domácí Kim a Lylette nás vzali na rozlučkovou večeři do městečka Victoria. Dali jsme si fish&chips. Bylo to vynikající! Ládovali jsme tu dobrotu do sebe na lavičkách řazených pod sebe jako někde na stadionu nebo přírodním divadle. Originální „restaurace“.

Grenada

Po cestě zpět jsme se zastavili v baru na pivečko. V televizi dávali box, za barem téměř nic nebylo, takže nám to tu přišlo jak vykradené. Hostů moc nepřišlo – pouze jeden, který si ani nedal nic k pití. Z ulice doléhala hlasitá hudba z obchodu s oděvy. Užívali jsme si tu klidnou příjemnou atmosféru s výhledem na moře. 

Musím říci, že už teď mi chybí ten klid, který na Grenadě panoval. Lidé v Karibiku už ho mají asi v krvi, ale na tomto ostrově byla ta pohoda obzvlášť intenzivní. Bezvadně jsme si odpočinuli – především psychicky. 

Cesta z Grenady však pohodová nebyla. V neděli, na kterou vyšel náš odjezd, nejezdí moc autobusů, a tak jsme se na cestu vydali pro jistotu zhruba o dvě hodiny dříve. Autobus (resp. dodávka) přijel narvaný. Usadili jsme se s krosnami úplně dozadu. Žádný prostor na zavazadla samozřejmě nebyl, takže jsme tunové krosny drželi na klíně. Řidič jel jako prase, takže jsem měla v každé druhé zatáčce pocit, že omdlím a krosna mě rozmáčkne. Na druhé zastávce, kde přistupovali další lidé, jsme si říkali, že už se tam nevejde už ani jehla navíc. Omyl! Řidič nacpal do autobusu asi dalších šest osob. Na výstupové zastávce jsem vylezla pomačkaná a bledá. Dalších dvacet minut jsem to rozdýchávala, abych byla schopná nastoupit do dalšího autobusu.

Cesta Grenadou

V přestupovém autobusu už to byla pohoda, jelikož nejelo tolik lidí. Všichni vystoupili jednu zastávku před letištěm. My jsme nakonec vystoupili také, protože jsem řidiči odmítla platit za pár kilometrů navíc úplně nesmyslnou částku. Plná rozhořčení jsem rozhodla, že si stopneme další autobus. Autobusák však požadoval za pár kilometrů na letiště podobnou sumu. Rozhodnutá, že se nenechám okrádat jen kvůli tomu, že jsem tu za turistu, jsem začala stopovat projíždějící auta. Nakonec jsme na letiště dojeli autobusem a to za celkem rozumnou cenu.

Na letišti už to byl odpočinek. Poslední grenadské dolary jsme utratili za docela dobré místní pivo a arašídy v zázvorové polevě. Odbavení a kontroly proběhli hladce. Že by první příjemný karibský let? 

Do Tobaga, kam jsme měli namířeno, jsme se museli dostat opět přes Trinidad, na kterém už jsme kdysi přestupovali. Strávili jsme tam několik hodin čekáním na navazující let. Vše šlo v rámci přeletu mezi ostrovy státu Trinidad a Tobago poměrně svižně, i když pro nás stále tak trochu zvláštně. To by jinak prostě nebyl Karibik.

Na letišti v Tobagu jsme pak očekávali řidiče, který nás měl odvézt do hotýlku v Castaře, kde jsme se chystali strávit přibližně měsíc. V mezičase jsme pojedli místní chléb. Bylo to tedy spíše jakési sladké pečivo s kokosem, ale chutnalo nám. Pekárna byla bohatě zásobená různorodým pečivem. Doufali jsme, že takový standard nebude jen na letišti.

Cesta do našeho přechodného nového domova byla příjemná. Řidič nám vyprávěl o všem možném a my jsme unaveně pozorovali okolí a exotickou krajinu.

Počasí v Tobagu

Castara je na první pohled chudší městečko, zato se zachovalou přírodou a hezkými plážemi. Byli jsme z cesty tak unaveni, že jsme nesebrali síly na větší prozkoumávání a šli jsme si rovnou lehnout a spát. Večer nás měla přivítat majitelka hotelu, které jsme tu měli vypomáhat výměnou za nocleh a stravu.

Kokos - pitíčko

Pokoj, resp. apartmán, jsme měli obrovský a celkem útulný. Nicméně jsme se s přítelem shodli, že je to velmi „karibské“ a že luxus tu připomíná pouze prostor a cena. V Karibiku jsou totiž často věci pěkné pouze na první letmý pohled a při bližším zkoumání zjistíte, že je vše zanedbané, nefunkční, nekvalitní a nebo rozbité. Já jsem tento standard po půl roce v Karibiku s klidem přijmula, ale můj technicky založený přítel se s tím nedokázal smířit a nad každou nefunkční věcí lamentoval. Těžko se nám tu pracovalo, když se ve všem vždy objevil nějaký háček.  

Naše nové ubytování - Tobago

Ani k večeru jsme se paní majitelky nedočkali, takže jsme se vydali na obhlídku s plánem, že si ve městě nakoupíme. Obchůdků zde bylo několik – většinou dřevěné boudy. Nakoukli jsme dovnitř do jednoho z nich a s mírným zděšením jsme nakoupili mouku, rýži, fazole, olej a těstoviny. Na prodej tu byla ještě jakási omáčka v lahvi, konzerva se zeleninou, cukr a sůl. To bylo vše, co místní obchod a většina ostatních nabízí. Každé zboží je tu maximálně po třech kusech, takže kdyby někdo přišel udělat větší nakup, nic jim tam nezbyde.

Po nákupu jsme se opět odebrali ke spánku, abychom se probudili plní sil a energie vstříc novým zážitkům a poznáním na našem posledním karibském ostrově Tobago.

Autor: Lucie Dvořáková