Pokračování z mého života u protinožců

Jak už jsem minule nastínila, poptávala se po mě rodina s dvěma andílky, abych dělala jejím ratolestem chůvu. Lokalita to byla od centra trošku vzdálenější, ale dům se nacházel blízko Bondi Beach, což mě nadchlo.

Výhled na moře

Při cestě na „pohovor“ jsem opět byla ztracená, protože v autobusech se nehlásí zastávky, takže pokud to tam člověk nezná, absolutně neví, kde je. To se samozřejmě stalo i mně, proto jsem z autobusu vystoupila na základě času, kdy měl být autobus na dané zastávce. Následně jsem přišla na to, že jsem vystoupila asi o 4 zastávky dřív, takže jsem se musela pár kilometrů popoběhnout. Rodina se zdála být v pohodě, pokoj jsem měla mít také moc pěkný, a protože jsem zřejmě i já zapůsobila, dohodli jsme se na mém přestěhování se do jejich luxusního domu.

Z mého starého bytečku se mi moc nechtělo. Zamilovala jsem si saunu i vířivku patřící k domovému komplexu. Navíc to soukromí... takové jsem si už v Austrálii nikdy tolik neužila. Ale změna je život, a tak jsem musela znovu sbalit svůj obří kufr.

Při soužití s rodinou v jejich přepychovém domě se zahradou jsem volného času moc neměla. Většinou jsem hlídala děti, nebo jsem byla ve škole.  Hodně často jsem ale třeba i před odjezdem do školy chodívala na pláž Bondi. Užívala jsem si chození po břehu, super vlny, nebo i duhu nad mořem. Austrálii jsem si chtěla co nejvíc užít, a tak jsem v každém svém volném dni něco podnikala.

Bondi Beach

Mé kolečkové brusle jsem využila mimo jiné u Olympijského parku, kde jsem se mimochodem pěkně rozbila při jízdě z kopce před projíždějícím autem. Odneslo to nejvíc koleno, jehož jizva mi dodnes připomíná fajn atmosféru a zážitky z okolí parku.

Samozřejmě nechyběly párty s kamarády, ať už těmi českými nebo zahraničními spolužáky. Super byly i grilovačky  v parku u pláže. Mé pozdní příchody byly pod dohledem rodiny, u které jsem žila. Pískání alarmu, než jsem ho stačila deaktivovat, většinou oba manžele vzbudilo. Připadala jsem si provinile, i přesto že už jsem byla dospělá a nemusela jsem chodit spát po večerníčku.

Grilování v parku

Vůbec mi nevadilo, abych i samotná šla prozkoumávat město, navštěvovat znovu a znovu národní galerii, přístav a překrásnou botanickou zahradu. Psychicky mě to vždy hodně dobilo, což jsem docela potřebovala, protože doma se děti proměnily v dva malé nezvladatelné ďábly. Vůbec mě neposlouchaly a nerespektovaly. Ani se nedivím. Nemohla jsem jim nic přikázat ani zakázat natož třeba zvýšit hlas. Rodiče je očividně také neměli vůbec pod kontrolou. Byla jsem z toho zoufalá, nicméně jsem doufala, že nakonec najdu nějakou cestu, která bude fungovat.

Botanické zahrady

Ve škole to byla stále pohoda. Někdy až moc velká, protože jsem tam začala usínat a nudit se. Docházka byla povinná, hrozilo vyhoštění ze země, takže s tím člověk nic nenadělal. Bylo to ale v centru, u Hyde parku, kam si člověk mohl zaběhnout zarelaxovat třeba k fontáně prakticky každou přestávku. Škola byla navíc perfektní zdroj informací a  kontaktů, takže jsem vždycky věděla, co se kde děje a kam mám vyrazit na výlet.

Fontána v Hyde Park

Občas jsem zašla na sraz různých organizací sdružující cizince. Na jednom takovém srazu jsem byla už jednou v Londýně a pak několikrát i v Praze. Byla jsem vždy nesmírně překvapená, jak milí, otevření a přátelští lidé se tam objevují. Buď jsou cestovatelé obecně často takoví, nebo se takovými snaží být, protože všichni víme, že se v cizí zemi občas cítíme více osamocení, bezbranní a ztracení, než jak to vnímáme ve své rodné zemi. Každopádně v Sydney byly také fajn srazy a akce. Člověk tam získal nové inspirace a snadno našel nové přátele, bez kterých by se v takové daleké rozlehlé zemi cítil naprosto sám.

Autor: Lucie Dvořáková